Strach z odmítnutí
Velikonoce nám přinesly zvěst o Ježíšově vzkříšení. To je důkazem Jeho obrovské moci a lásky k nám. Díky tomu jsme poznali, jaký Ježíš je a můžeme směle prohlásit, že se ničeho nemusíme bát, protože máme Ježíše. Na druhé straně, ruku na srdce. Vždyť my se občas bojíme. A někteří se bojí více než druzí. A právě proto chceme v následujících čtyřech nedělích hovořit o strachu. Inspirován různými sériemi kázání jsem vybral čtyři základní oblasti lidského strachu a o nich budeme přemýšlet. Dnes tedy přemýšlíme o strachu z odmítnutí.
Jak se projevuje strach z odmítnutí? Jste zamilovaný až po uši, ale nikdy tu slečnu neoslovíte. Bojíte se jít na výběrové řízení, protože máte strach, že neuspějete. Máte obavy jít na sborovou akci, protože se bojíte, že tam potom budete sami. Tak se projevuje strach z odmítnutí.
Odkud se ten strach bere? Všichni chceme být oblíbení, tak se vlastně všichni bojíme odmítnutí. Ale zatímco pro někoho je to jen krátký pocit, který přijde a rychle ho máme pod kontrolou, pro některé je to něco, co ovlivňuje celý život. Velký vliv na to má to, jak jsme prožívali naše dětství. Velký vliv má to, jak nás vychovali rodiče. Velký vliv má to, jak jsme si hledali místo v kolektivu. A tady jsme možná zažili mnohá zranění. Odmítnutí od táty, který si to ani neuvědomil. Odmítání v kolektivu, protože jsme byli jiní. Nebyli jsme dost hezcí, průbojní, sportovně úspěšní. Zažili jsme výsměch a ponižování. A tak si neseme strach z odmítnutí, který ovlivňuje to, jak žijeme.
Nechci rozhodně říci, že jedno kázání nám pomůže od takového strachu. To určitě ne. Každého chci určitě povzbudit, abychom s těmi strachy pracovali a pokud je třeba, tak i vyhledali odbornou pomoc. Nicméně, chceme si alespoň připomenout některá důležitá východiska pro zápas se strachem z odmítnutí. Celé kázání chci opřít o jeden biblický verš z knihy Přísloví.
Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad. (Přísloví 29,25)
Milí přátelé, král Šalamoun nám tady dává radu, jak žít život beze strachu ze selhání. Když to zjednoduším, tak ta rada zní: Nesnaž se zalíbit lidem, ale Bohu. Pojďme se nad tím zamyslet.
1. Nesnaž se zalíbit lidem
Jak to říká ten král Šalamoun? „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku.“ Toto je nesmírně důležitá pravda. Pokud je náš život motivován strachem z druhých, tak klademe sami sobě léčku, past. Co znamená třást se před lidmi? Znamená to, že svoje chování pořád přizpůsobujeme druhým. Nerozhodujeme se podle toho, co považujeme za správné, ale rozhodnutí přizpůsobujeme druhým.
Jeden z nejsilnějších biblických příkladů člověka, který žil ve strachu z odmítnutí byl král Saul. Když budete mít chuť, zkuste si přečíst ty kapitoly pojednávající o jeho životě a uvidíte, kolik tam je strachu a zbabělosti.
Dnes konkrétně zmíním jednu situaci. Pán Bůh ho vyslal, aby bojovali proti Amálekovcům a dostal pokyn, že mají vybít také všechen dobytek a že si nic nemají vzít. Nicméně Saul a další bojovníci vybili ty slabé a nemocné kusy a ty zdravé a silné si vzali sebou. Následně je Saul konfrontován prorokem Samuelem. Po opakovaných výmluvách nakonec přiznává: „Zhřešil jsem, neboť jsem přestoupil Hospodinův rozkaz i tvá slova. Bál jsem se lidu, proto jsem je uposlechl.“ (1Sam 15,24) Tedy, co bylo tou motivaci pro neposlušnost? Strach z lidí. Saul se bál, že se lidé budou hněvat, bál se stát na svém, bál se lidí a neposlechl Pána Boha. Možná si myslel, že ho lidé budou mít radši, když je zahrne dary dobytka. Ale jaký byl důsledek? Udělal něco, co bylo zlé. Dokonce tady začíná jeho konec, coby krále.
A toto je důležitá lekce. Strach z lidí nás velice často vede k tomu, že děláme špatné volby, volíme cesty, které ubližují nám, ale mnohdy i druhým. My si myslíme, že nám to pomůže, ale ve skutečnosti nám to hrozně ubližuje. Je to podobné jako jiné takové zkratkovité řešení. Někteří lidé, když mají problémy, sáhnou po alkoholu či droze a myslí si, že jim to pomůže. Ve skutečnosti se problémy jen prohlubují. Strach z lidí funguje stejně.
Tedy to je první důsledek strachu z lidí. Vede nás k tomu, že děláme to, co není správné. Podívejme se na druhý důsledek a opět použiji biblický obraz. Tentokrát z nového zákona. Jan popisuje důsledky služby Ježíše. Píše: „Přesto v něho uvěřili mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“ (Jan 12,42-43)
To je druhý důsledek strachu z lidí. Jsme nesvobodní a neděláme to, co bychom chtěli. Tady se lidé ze strachu z důsledků nepřiznali ke své víře. To je něco, co se děje do dnes. Sám jsem zažil to, že lidé někde ve svém nitru uvěřili zvěsti evangelia, ale nezměnili svůj život, protože se báli reakce druhých. Báli se reakce partnera, rodičů či třeba dětí. To je také důvod, proč tak mnoho křesťanů druhým o své víře nemluví. Bojí se zamítnutí. Bojí se, že by se na ně druzí dívali přes prsty. Jenže takový strach nás často okrádá o mnoho dobrého.
Když se podívám na svůj život, tak vidím, že tento typ strachu má místo v mé službě. Jako pastor totiž toužím po tom, aby mne lidé měli rádi. Toužím, aby řekli, že kázání bylo dobré. Toužím, aby řekli, že jsem jim pomohl v řešení životních krizí. Toužím, aby řekli, že jsem je nasměřoval na dobrou cestu. A je tady samozřejmě pokušení, abych mluvil to, co se lidem líbí. Ale Pán Bůh někdy může chtít, abych řekl něco, co se moc lidem nebude líbit, protože to tne do živého.
Občas, když mne někdo vyvolává ke slovu, tak řekne, abych přinesl povzbuzení. Ale, co když chce Pán Bůh předat napomenutí. To je určitě pokušení pro mne a tak se snažím při přípravě kázání modlit, abych kázal to, co chce Pán Bůh, a ne to, co chtějí slyšet lidé.
Obecně platí, že lidé, kteří se bojí odmítnutí, se stále potřebují ujišťovat o tom, že jsou oblíbeni, že jsou úspěšní. Potřebují hodně lajků na Facebooku, potřebuji být středem pozornosti, jsou schopni udělat kde co, jen aby byli oblíbení. Bojí se totiž odmítnutí. Podívejme se na sebe, zda také s tím svým strachem nepotřebujeme něco udělat. Ten strach je totiž velmi nebezpečný.
Apoštol Pavel to dokazuje: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Gal 1,10) Apoštol Pavel nám tady dokonce říká, že život ve strachu z lidí je v rozporu s následováním Krista. Tedy, pokud se bojíme lidí, ohrožuje to náš vztah s Pánem Bohem. A proto o tom mluvíme. Jde o naši duši. Jde o naši věčnost.
Dovolte, že opět připomenu ten náš verš: „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku.“ Přátelé, pokud v nás vládne strach z lidí, pokud je naším motorem oblíbenost u lidí, pak si klademe léčku. Tedy, žijeme život, který se stal pastí, protože nedovoluje, abychom zažívali spokojený život, pro který nás Pán Bůh stvořil. A nejen, že jsme nešťastní v mezilidských vztazích, navíc chladne i náš vztah k Pánu Bohu. Neklaďme sobě léčku. Nežijme ve strachu z odmítnutí. Hledejme východisko. A i náš text nám ho nabízí.
2. Spolehni se na Pána Boha
Strach je vždy spojen s otázkou naší identity. Když se bojíme odmítnutí, tak je to často projevem toho, že si nejsme jisti, kdo skutečně jsme. Ale tady máme my křesťané obrovskou výhodu. Známe totiž Boha a víme, že naši identitu netvoří to, jak vypadáme, co umíme, kdo jsme, ale to, kým nás učinil Pán Bůh a za koho nás považuje On.
Mám rád píseň Zacha Williamse, který natočil klip na bohoslužbě ve vězení. A on zpívá: „Už nejsem otrokem strachu, jsem dítětem Božím.“ Strach je jako vězení. To, co nás z toho vězení může vyvést, je uvědomění, že jsem Božím dítětem. To je moje identita. Jsem Boží dítě.
Apoštol Jan zapsal: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.“ (1Jan 3,1) Jsme Božími dětmi z Boží otcovské lásky. Je vlastně jen jediné, co je z naší strany důležité. Potřebujeme neodmítnout tuto Boží nabídku. Je důležité, abychom se k ní neotočili zády, ale přijali ji. Jak?
Vraťme se k našemu verši, který jsme četli na začátku. „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ Myslím, že tady je odpověď. Je zde řečeno, že máme doufat v Hospodina. Tedy ten, kdo doufá v Hospodina, ten je Božím dítětem. To je jasné biblické poselství. Ten, kdo věří Pánu Bohu, ten, kdo se na Něj spoléhá, ten je Božím dítětem.
Je úžasné, že tomuto Nebeskému Otci nic nemusíme dokazovat. Bylo by to hloupé a naivní. Vždyť On nás dokonalé zná. Ví, jací opravdu jsme. Zná všechny naše trapné myšleny, hloupé řeči a naivní činy. Ale to nic nemění na tom, že jsme Jeho děti a On nás miluje. A to je úžasné. To nás zbavuje strachu.
Lidští tátové můžou být různí a lehce chybují. Někteří tátové dávají najevo, že budou s dětmi spokojeni, jen když budou podávat jen ty nejlepší výkony. Jiní tátové dávají najevo, že nikdy nebudou spokojení. Ale náš nebeský Otec je jiný. I když nám to jde jen málo, On nám odpouští naše pády, On nás posiluje, On jde s námi. Pro něj je nejdůležitější, abychom Mu, jako Jeho děti, byli blízko. Tehdy se Mu budeme líbit. A tak ani nejde o to, co děláme, ale o to, kde je naše srdce. A když je naše srdce blízko Pánu, tak se strach vytrácí, protože On je nám jistotou.
Na druhé straně, určitě chceme žít tak, abychom Pánu Bohu dělali radost. Jak píše apoštol Pavel Tesalonickým křesťanům: „Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu.“ (1Tes 4,1)
Ano, chceme žít tak, abychom se Mu líbili. Neděláme to, abychom u Něj nějak zabodovali, ale abychom Mu projevili naši vděčnost a důvěru.
Vraťme se k našemu verši. „Kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ Když jsme Boží děti, Pán Bůh je nám pevným hradem. Když na nás útočí strach, pak jsme schování v Božím nedobytném hradu.
Nebo dovolte ještě osobnější obraz. Možná si to ještě někteří pamatujete z dětství. Jako děti můžeme mít různé strachy. Můžeme se bát tmy, zlého sousedovic psa nebo dětí, co nás šikanují. Ale když jdeme s tátou a držíme se Ho za ruku, tak se nebojíme ani tmy, ani psa, ani těch velkých kluků. Nebojíme se, protože cítíme, že táta je blízko.
Milí přátelé, držme se pevně Boží ruky. A strach z odmítnutí nebude mít místo.
