Světlo naděje
Člen rodiny závislý na drogách, hroutící se manželství, vnuci nemající zájem o Pána Boha, těžká zdravotní diagnóza, opakovaný zápas se zlozvykem, neschopnost spolupracovníkům svědčit o Pánu Ježíši – to je krátký výčet břemen, které leží na ramenech nás, kdo jsme tady. A bylo by jich více. Schválně, jaké břemeno, které vás tíží, byste zmínili vy?
My jsme dneškem vstoupili do adventu. A v letošním adventu budeme mluvit o světle. A to první světlo, o kterém chceme mluvit, je světlo naděje. My všichni totiž potřebujeme, aby do těch našich strastí zasvítilo světlo naděje. Každý tu naději můžeme mít. Ona je darem od Pána Boha. Dnes si chceme tedy odpovědět na otázku, z čeho pramení naše adventní naděje. A ta odpověď by mohla zaznívat různě, ale dnes ji opřeme o známá slova proroka Izajáše.
Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.
(Izajáš 40, 28-31)
Hlavní refrénem tohoto poselství je, že „ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly.“ (v.31) Možná teď někdo řekne: vždyť já opravdu Pánu Bohu důvěřuji, tak proč se cítím tak unavený a bezmocný. Proč toto neprožívám? Nevím, proč to někdy prožíváme. Ale vím, že to co pomáhá, je pohled na Pána Boha. On je zdroj naší síly. A my Ho vidíme v Božím slově, v Bibli. Pojďme se tedy na Něj podívat spolu a hledejme, z čeho pramení ta naše adventní naděje.
1. zdroj naděje: Pán Bůh se neunaví
O únavě jsem měl kázání na konci prázdnin a nechci se opakovat. Jen bych rád připomenul, že máme různé typy únav. Samozřejmě známe fyzickou únavu. Pak je ale i psychická únava. Někdo už něco nechce dělat, říká, že je unavený, ale nemyslí fyzickou únavu. Prostě ztratil motivaci nebo nějakou tu vnitřní sílu. Našli bychom i další typy únavy.
Náš text říká, že Pán Bůh není unavený. Četli jsme: „Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.“ (v.28) Izajáš tento verš cituje v kontextu, kdy si Izraelci říkají, že na ně Pán Bůh asi zapomněl.
Možná někdy máme podobný pocit. Pán Bůh už tady asi není. Už to se mnou asi vzdal. „Haló. Bože. Tady! Pamatuješ? Jsi tu?“ Někdy se nám tak chce křičet.
Možná jste to zažili také. Někomu telefonujete a v pasáži, kdy se více rozmluvíte, vám najednou dojde, že je podezřele dlouho ticho. A tak se zeptáte. Haló? Jsi tam ještě? Ticho. Spojení bylo přerušeno. Stává se mi to často, když přes WhatsApp volám do Tanzanie. A pak tedy musím vše vysvětlovat znovu. Ale někdy se ozve, ano, jsem tady, poslouchám.
Pán Bůh někdy na chvilku zmlkne. Ale Boží ticho neznamená, že by spojení bylo přerušeno. Boží ticho neznamená, že si tam Pán Bůh dělá něco jiného a poslouchá jen na půl ucha. Boží ticho neznamená, že Pán Bůh už tam únavou usnul.
Izajáš nás ujišťuje, že Pán Bůh není ani zemdlený, ani znavený. On se neunaví. On je tady pořád.
Tak proč nemluví? Tak proč nezasáhne? Jak končil ten verš? „Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.“ (v.28)
Jeho rozumnost nelze vystihnout. Proč tedy mlčí? To nevystihnete. To nepochopíte. Proč ještě nezasáhl a nezměnil náš úděl? To prostě nevíme. Ale to, co víme jistě, je, že to není kvůli únavě, nezájmu či čemukoli podobnému. On slyší. On jedná. On to má pod kontrolou. A to je první zdroj naší naděje.
2. zdroj naděje: Pán Bůh dává sílu a odvahu
Hlavní myšlenka celého tohoto textu je, že Pán Bůh dává sílu a odvahu. „On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“
(v.29-31)
Izajáš ukazuje, že tady jde více než o standartní únavu. Ti, kdo jsou vzorem síly a odvahy, mladíci, jsou unaveni, potácejí se a klopýtají. Jako by tady mluvil do dnešní doby. Média dnes o našich mladých mluví podobně. Generaci narozenou mezi rokem 1995 – 2010 označují za generací sněhových vloček. Narážejí tím na jistou slabost, únavu, přecitlivělost a křehkost této první internetové generace. Určitě nechceme nikoho nálepkovat. Podobně mladé viděl i Izajáš v jeho době.
Kdy i mladí a potenciálně silní klopýtají a jsou slabí? Když nemají naději. A Pán Bůh tady skrze Izajáše ukazuje druhý zdroj naděje. Naděje je v tom, že Pán Bůh dává sílu a odvahu. Ti, kdo padli, kdo leží, kdo jen s bídou klopýtají, ti dostávají novu sílu a odvahu a létají, běží, jsou silní.
Milí přátelé, váš zdroj naděje je v tom, že sám Pán Bůh vám dnes dává sílu a odvahu. Vy to zvládnete.
Jeden z mých nejdůležitějších veršů v době dospívání byl verš z 1. Korintským 10, 13: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
Pán Bůh dává sílu a odvahu. Dobře si všimněte, co dává. Dává sílu a odvahu. Pán Bůh neřekl Izraelcům: Jděte spát, a když se probudíte, bude po problémech. Ne, on říká, že jim dá sílu a odvahu. A oni museli vstát a makat.
Pán Bůh nám v našich slabostech neříká, abychom si vzali pytlík popkornu a sedli si v obýváku k televizi, a že On se o všechno postará. Ne, On slibuje sílu a odvahu. On říká, že bude třeba makat, lítat, běhat – ale že to zvládneme ze síly, kterou dává On.
Ano, i odpočinek má své místo. Nechci to podceňovat. Je dobré, že se více mluví o potřebě odpočinku a že se i v církvi stále ptáme, jak odpočívat dle Boží vůle. Ale odpočinek zdaleka není to nejlepší řešení na životní únavu.
Když si vezmeme fyzickou únavu – kdo potřebuje odpočívat nejvíce? Ten nejslabší. A co tento člověk může udělat, aby nebyl nejslabší? Odpočinek to nevyřeší. Vyřeší to posilovna. Cvičením se stává člověk silnější.
Podobně je to s teplotou. Co uděláte, když vám je zima. Vezmete si další vrstvu oblečení. Ale co dělat, abyste nebyli zimomřiví – nejvíce pomůže otužování.
Náš zdroj naděje není v tom, že Pán Bůh zamete všechny chodníčky, abychom prožili bezproblémový život. Ne. Náš zdroj naděje je v tom, že Pán Bůh nám dá sílu, abychom zvládli to, čím budeme procházet.
Takže jsme si už řekli, že ten text uvádí jako zdroj naděje to, že Pán Bůh se neunaví a to, že nám dá sílu. Ale je tady ještě třetí zdroj naděje.
3. zdroj naděje: Pán Bůh chce, abys to věděl
Ten náš text začíná otázkou: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?“ (v.28) Díky Boží dobrotě my víme. A to je důležitý zdroj naděje.
Představte si, že by existoval lékař, který by chtěl pomoct lidem od zlé nemoci. A představte si, že by ten lékař dával zdarma dokonalý lék na tuto nemoc. To je přece úžasná naděje pro každého nemocného. Ale představte si, že bychom to nevěděli. Lékař je, lék existuje a my to nevíme. Pak bychom žádnou naději neměli.
Proto je tím třetím a úžasným zdrojem naděje to, že Pán Bůh chce, abychom věděli, že On se nikdy neunaví a že On nám dává sílu a odvahu.
Pán Bůh chtěl, aby to věděli Izraelci. Proto jim poslal proroka Izajáše. Pán Bůh chtěl, abych to věděla církev. Proto to nechal zapsat a ochránil nám Boží slovo, abychom ho mohli číst. Pán Bůh chtěl, abys to věděl ty a já. Proto kdysi dával sílu a odvahu misionářům, kteří tady Boží slovo přinesli. Proto dával sílu a odvahu věřícím, aby to Boží slovo chránili i v době pronásledování. Proto dával sílu a odvahu našim předkům, kteří tady postavili kostel, aby v Třinci Boží slovo znělo. Proto dal dnes sílu a odvahu tobě, že jsi dnes přišel, abys slyšel Boží slovo a měl světlo naděje. Ale jsou tady i ti, kdo nepřišli. Jsou ti, kdo nikdy nepřišli. Jsou ti, kdo nikdy neslyšeli nebo nepochopili. A Pán Bůh chce, aby i oni věděli. A proto tobě dává sílu a odvahu, abys šel a řekl.
Advent je k tomu úžasná příležitost. A tak vás chci znovu povzbudit. Jděte a řekněte. Využijte třeba adventní dárečky, které jsme pro vás zajistili. Využijte třeba i nástroj „Adventní zastavení“ a zastavte se s někým nad Božím slovem.
Dovolte, že nás nakonec vezmu na jedno místo, které nám ukazuje, že Pán Bůh není unavený, že On dává sílu a odvahu a že On chce, abychom to věděli. Vezmu vás do Getsemane a na Golgatu. V Getsemane Pán Bůh nebyl unavený a posiloval Ježíše, když Ježíš čelil hrůze, který Ho čekala. A Ježíš to pak vše řekl učedníkům, abychom my to věděli. Na Golgatě Ježíš umírá, ale Otec Ho neopustil, ale dává Mu sílu a odvahu. I proto je Ježíš schopen z kříže mluvit a říct Otci, že do Jeho rukou vkládá svého ducha. Vyjádřil svoji absolutní důvěru v Něj. A nezklamal se. Do temnoty smrti a utrpení třetí dne přišlo vzkříšení. Naděje se naplnila. Ježíš vstal z mrtvých a svoji smrtí a vzkříšením jasně demonstroval, že Bůh nespí, že On dává sílu těm, kdo Mu věří. Proto můžeme mít světlo naděje. Proto v adventu šíříme naději i dále. Naše naděje stojí pevně zakotvena v Boží identitě.
A proto i my můžeme teď s apoštolem Petrem vyznat: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ (1. Petr 1, 3)
