Tam, kde vede Duch
Předpokládám, že stejně jako já, tak i vy jste byli šokování brutálními vraždami, které se staly tento týden v Ostravě a v Havířově. Pavel Slíva si ze svého bydliště dojel do Ostravy do kanceláře advokátky Ivany Kabzanové a dvěma výstřely ji na místě zabil. Potom sedl znovu do auta, zajel do Havířova a využil toho, že náměstek Martin Balšán odešel telefonovat a i jej třemi výstřely zavraždil. Nakonec zbraň obrátil proti sobě a zastřelil se.
Proč vám to tady dnes znovu připomínám? Protože to má velkou souvislost s tím, o čem dnes budeme mluvit. Dnes budeme mluvit o dychtivosti nebo touze nebo žádostivosti. A já si osobně myslím, že tohle byl právě problém Pavla Slívy. Touha po penězích, touha po zadostiučinění, touha po spravedlnosti. Výsledky těchto tužeb byly tragické.
Zaposlouchejte se do dnešního textu z epištoly Galatským 5:25 – 6:2 (NBK):
Jsme-li živí Duchem, [pak] také Duchem choďme. Nedychtěme po marné slávě, nepopouzejme jedni druhé a jedni druhým nezáviďme. Bratři, kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy duchovní ho napravte v duchu krotkosti a [každý] dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty. Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon.
Pán Bůh nám v tomto textu říká, že jsme-li živi Božím Duchem, pak se máme tímto Božím Duchem nechat vést. Co to znamená? Bible nám říká, že každý člověk, který patří Pánu Ježíši Kristu má v sobě Božího Ducha. Jsme pořád hříšní lidé, ale přebývá v nás Boží Duch. Pán Ježíš Kristus za nás zemřel a svou smrtí nám odpustil všechny naše hříchy. Každého, kdo toto vírou přijal nazývá Bůh svým dítětem a dává mu svého Ducha, jako pečeť toho, že mu patříme. Takže dostáváme úžasný dar.
Jenže pořád je tady ta naše lidskost a hříšnost a ta svádí boj s Božím Duchem v nás. Apoštol Pavel nás tady vybízí, abychom se nechali vést Božím Duchem a ne naší hříšnosti. A on nám také říká, v kterých oblastech se to má projevovat. V přečteném textu jsou tři rozkazy pro křesťany. Tři rozkazy pro ty, kdo jsou živí Božím Duchem:
1. rozkaz: Nedychtěte!
To je ten první rozkaz. Apoštol říká: „Nedychtěme po marné slávě.“ (v.26) A potom apoštol vysvětluje, co to znamená. Nemáme jeden druhého snižovat a nemáme druhým závidět. Proč je to tak důležité? Znamená to, že nemůžu mít touhy a cíle? Znamená to, že nemohu toužit po novém autě nebo hezkém domku? Každý z nás máme nějaké cíle i v té materiální oblasti. Jak tedy mohu rozpoznat, kdy je to ještě v pořádku a kdy už mám problém?
Právě případ pana Slívy nám ukazuje, jak poznáme, kdy je to problém. Naše touhy se stávají hříšnými touhami, když se stanou motorem našeho života, když právě touhy ovlivňují, co děláme a jak to děláme. Když vidíme, že naše touhy jsou motorem našeho života a že nás navíc vedou k jednání, které není slučitelné s tím k čemu nás vede Bůh, pak je tu zásadní problém. Tento problém si musíme uvědomit, činit z něj pokání a poprosit o odpuštění a novou sílu k životu v poslušnosti Bohu.
Po čem dneska dychtíš? Co tě žene? Dychtíš pořád po větším a větším majetku? Dychtíš po lepším postavení? Dychtíš po uznání mezi spolužáky? Dychtíš po ženě, která není tvou manželkou? Dychtíš po pořád nových věcech? Jsi závislá na nakupování? Jaké touhy jsou zakořeněné v tvé mysli? Jen si vzpomeň, o co všechno tě už tato touha okradla. Nedovol, aby tyto touhy zůstávaly i nadále v tvém životě. Podřiď je Bohu!
Ale co máme dělat, když nás tyto touhy přepadají? Apoštol Pavel napsal, že naše hříšné touhy jsou zaměřeny pouze na marnou slávu. A slovo marná je zde použito ve smyslu pustá či prázdná. To znamená, že taková žádostivost nikdy ničeho nedosáhne. Jde pouze o práznou bublinu, která nikdy neuspokojí. Když tě teda přepadne dychtivost, vzpomeň si, že to k ničemu nevede. Vzpomeň si, že tato touha tě oddaluje od Boha.
Vzpomeň si také na podobenství, které vyprávěl Ježíš o boháči, který se rozhodl postavit více stodol. On také dychtil. A Bůh mu řekl, že je blázen. Bůh říká každému, kdo je otrokem dychtivosti, že je blázen. Jak je to s tebou dnes? Jak by tě dnes Bůh nazval? Nenazval by tě náhodou bláznem?
2. rozkaz: Napravujte!
Ten druhý příkaz, který nám Bible dává je, abychom napravovali ty, kdo jsou v hříchu. To je nesmírně těžký úkol. Podívejme se, co přesně po nás Bůh chce: „Bratři, kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy duchovní ho napravte v duchu krotkosti a [každý] dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty.“ (v.1) Boží Slovo nám tady říká, že máme napravovat ty, kdo byli zachváceni nějakým hříchem.
Vidět u jiného hřích, to bychom ještě zvládli. Říci o něm jiným, to nám taky jde. A když už se odhodláme říci někomu něco na rovinu, tak to řekneme tak, aby si to hodně dlouho pamatoval. Ale Bůh chce po nás něco úplně jiného. On po nás chce, abychom se měli vzájemně tak rádi, že bychom si řekli i těžké věci a to s tou motivací, abychom druhému pomohli.
Všimněme si detailů tohoto verše. Apoštol říká, že ti, kdo jsou duchovní by měli napomínat. Dovolte, že znovu připomenu, že když zde používá slovo duchovní, tak nemá na mysli jen faráře, ale každého člověka, který žije vírou v Pána Ježíše Krista. Každý takový člověk je duchovní a má zde přikázáno, aby pomáhal druhým v zápase s hříchem. To pro nás znamená, že pokud si všimnu, že někdo z mých bratři nebo sester propadl nějakému hříchu, pak mu mám pomoci.
Uvědomme si, že se zde hovoří o člověku, který byl „zachvácen“ hříchem. To slovo zachvácen nám indikuje, že nejde o jakýsi izolovaný hřích, ale o dlouhodobější hříšné chování. Bůh určitě po nás nechce, abychom se chovali jako hlídací psi a hlásili každý přestupek. Chce po nás, abychom nasbírali odvahu a zašli za těmi, u nichž vidíme, že dlouhodobě jednají v rozporu s Božím slovem a sami to nepozorují. Znovu vám připomínám, že Bible neříká, že to můžeme dělat, ale že to musíme dělat.
Často si svou pasivitu v této oblasti omlouváme. Třeba si i připomeneme slova Ježíše o tom, že si máme prvně vyndat kládu ze svého oka a až potom vytahovat třísku z oka svého bratra. Určitě je dobré si tato slova Ježíše připomínat a aplikovat je, ale přesto je nám zde přikázáno, abychom nemlčeli. Takže vyndejme prvně kládu ze svého oka, ale neuspokojme se a jděme vyndat i ty třísky z očí druhých.
Boží slovo nám zároveň říká, jak máme napravovat. Nejdříve nám říká, že to máme činit v duchu krotkosti. Co to znamená? Znamená to, že máme krotit své já. Znamená to, že to musíme provést co nejlaskavěji, aby člověk, kterému takto pomáháme, cítil naši opravdovou touhu pomoci a ne naše ponižování. To je nesmírně těžké. Nicméně Bůh chce, abychom to udělali. A pokud nám to přikazuje, tak nám jistě dá i schopnosti, abychom to tak zvládli.
Boží slovo nám taky říká, že si při tom zároveň máme dávat pozor, abychom sami nebyli pokoušeni. Když teda někomu chceme poukázat na jeho hřích a pomoci mu s ním, máme si dát pozor, abychom nebyl pokoušeni. Jaké pokušení na nás čekají? Často jsme pokoušeni stejnými pokušeními, jako ta osoba. Takže si musíme dát obrovský pozor. Ale snad tím nejhorším pokušením v této situaci je pýcha. Když totiž někomu pomáhám překonat nějaký hřích, velmi jednoduše si začnu sám o sobě myslet, že jsem dobrý, že já takové problémy nemám, že já jsem v pohodě, že jsem prostě někdo. A to je katastrofa. Místo abychom někomu pomohli, sami prohráváme a podléháme útoku satana. Proto potřebujeme být připraveni, musíme se modlit a učinit vše pro to, abychom se nevystavili pokušení.
Náš Pán nás tady vyzývá, abychom napravovali. Ukazuje nám, že je to nesmírně těžké. Ale přesto nám to přikazuje. A my máme jeho příkazy poslouchat, i když jsou těžké.
3. rozkaz: Neste!
Tím třetím příkazem, která nám tady Písmo dává je to, že máme nést: „Neste břemena jedni druhých.“ (v.2)
Už jsme dnes mluvili o tom, že nemáme dychtit, že máme napravovat a teď je tady příkaz, abychom nesli břemena jedni druhých. Další rozkaz, který je tak nesmírně důležitý pro společenství křesťanů. V teorii nám to zní velmi povědomě, ale co v praxi? Dobře víme, že nést břemena jedni druhých znamená pomáhat druhým. Možná se příliš často necháme odbýt myšlenkou, že už mezi sebou nemáme chudé, nemocné a že o vdovy a sirotky je v dnešní době už taky postaráno. Já jsem však přesvědčen, že tento příkaz platí stále.
Zamyslete se na chvíli. Zamyslete se nad tím, jak by jste někomu se zde přítomných mohli pomoci s jeho břemenem. Pokud vás nic nenapadá, tak je tady jeden zásadní problém. Tím problémem je to, že neznáte vaše spolubratry a spolusestry. A pokud je neznáte, tak jim samozřejmě ani nemůžete pomoci.
Pokud chcete být poslušní tomuto rozkazu, musíte v prvé řadě znát lidi kolem vás. Musíte vědět o jejich potřebách, starostech a bolestech. Jen tehdy jim budete moci pomoci. Těch možností pomoci je i dnes velké množství. Možná někdo potřebuje pomoci materiálně, možná někdo potřebuje radu nebo nezávislý pohled na jistý problém. Možná někdo potřebuje, abyste jej vyslechli. Možná někdo potřebuje přítele. Možná někdo potřebuje pomocnou ruku v době zármutku a samoty. Vždyť kolik je těch břemen, co mnozí nesou.
Snažně vás prosím, zamyslete se na chvilku. Rozhlédněte se kolem sebe. Kolik lidí kolem vás opravdu znáte? Kolik z nich sedává téměř každou neděli blízko vás a vy možná neznáte ani jejich jména. Bůh však po vás chce, abyste je znali. Bůh chce abyste je znali natolik, abyste jim byli schopni nabídnout své pomocné rameno. Bůh chce, abyste si sami naložili to, co oni musí nést. Rozhodněte se dnes, že chcete být poslušní i tomuto příkazu Ježíše Krista. Rozhodněte se dnes, že někomu pomůžete s jeho břemenem. Zajímejte se o druhé. Milujte je natolik, abyste jim pomohli.
Boží slovo nás dneska učilo o tom, co očekává od křesťanů, od těch, kdo patří Kristu. Dnes to byly tři konkrétní rozkazy z listu Galatským. Co s nimi uděláte? Ano jistě, můžete dnes odejít z kostela, jako že se nic neděje, ale Boží Duch vám dnes dal jasně vědět, co od vás vyžaduje. Chce po vás, abyste nedychtili, chce po vás abyste napravovali ty, kdo propadli hříchu, chce po vás, abyste nesli břemena druhých. Poslechnete jej?
