Michal Klus - Je psáno...

Yosef Kahaneman byl litevský rabín, který se věnoval sirotkům. Po skončení druhé světové války vyhledával v Evropě přeživší židovské děti. Dostal informaci, že v jižní Francii je klášter, ve kterém takové děti jsou. Přišel tam a požádal kněze, aby mu je vydal. Kněz mu řekl, že neví, které děti jsou opravdu původem židovské a že mu je nemůže dát jen tak. Rabín požádal, aby mohl přijít večer, když půjdou děti spát. Když večer přišel do místnosti, kde byly děti u svých postelí připraveny ke spánku, tak řekl: Shema Yisrael Adonai Eloheinu Adonai Echad. V tom okamžiku dětem vystřelily ruce a začaly si přikrývat oči. Přestože ty děti byly maličké, když byly odebrány svým rodičům, rozeznaly modlitbu, kterou se Židé modlí ráno i večer a při které si přikrývají oči.

A tato modlitba je textem pro dnešní kázání.

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (5.Mojž. 6, 4-9)

Text, který jsme přečetli, odpovídá na tři základní životní otázky. Kdo je můj Bůh? Jak se k Němu mám chovat? Jaké je mé životní poslání? Židé to vyznání uměli zpaměti a připomínali si jej v modlitbě několikrát denně, aby nikdy nezapomněli. Jaké jsou tedy odpovědi v tomto textu? Podívejme se na ně společně.

1. otázka: Kdo je můj Bůh?

Odpovědí je první věta toho textu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (v.4) Tedy, jediný Hospodin je naším Bohem. Dovolte několik připomenutí k tomuto stručnému popisu. V hebrejštině bychom na místě, které zde překládáme Hospodin, našli slovo složené ze čtyř písmen – v latince by to byla písmena JHVH. Vyslovujeme to většinou Jahve. Nicméně když Židé při čtení narazili na toto slovo, tak ho s úcty před Božím jménem nečetli a nahrazovali ho nejčastěji slovem Adonai, které naše Bible překládá slovem Hospodin nebo Pán.

Tedy, tento text říká, že Jahve, Hospodin je náš Bůh. Potom přidává ještě jednu upřesňující větu, tedy pouze dvousloví: Hospodin jediný. Mohlo by se to přeložit také jako Hospodin je jediný nebo Hospodin je jeden.

Asi lehce dokážeme pochopit, proč bylo toto upřesnění tak důležité. Izraelci žili v prostředí, kde okolní národy měly spoustu bohů a tak zdůrazňovali a radovali se z toho, že je tady pouze jediný Bůh – Hospodin a že jím se dostalo té milosti, že Jej mohou znát.

Kdo je náš bůh? Většina z nás by se asi lehce ztotožnila s tímto vyznáním, že Hospodin je náš Bůh. Ale kdo je opravdu náš bůh? To je důležitější otázka, než otázka, zda jsme věřící. Mnoho lidí je věřících. Ale záleží, v jakého boha věříme. Kdo je náš bůh?

Myslím, že nás stejně jako Izraelce ohrožuje to, že budeme mít více bohů. Není tomu ani měsíc, co jsem tady v kázání o zlatém teleti hovořil o nejrůznějších modlách, které se nám cpou do života. Připomenu tedy pouze slova Timothy Kellera, který říká: Bohem je nám cokoli, co je tak zásadní a ústřední v našem životě, že kdybychom to ztratili, tak bychom měli pocit, že život nestojí za to, abychom ho žili. Jinými slovy, bohem je to, co dává smysl naší existenci. Bohem tedy může být vlastně cokoli počínaje životním partnerem, dítětem, kariérou či podobně. A nechci tady snižovat bolest spojenou s takovými ztrátami, ale chci se zeptat, zda je Hospodin opravdu mým jediným Bohem. Já toužím, aby vždy byl. Ale tak lehce se do života cpou i jiné modly. A právě proto se tuto modlitbu Židé učí zpaměti a vyznávají táto slova denně.

Ano, jsou to právě různá vyznání, která nám připomínají, komu věříme, a která posilují naši víru. Když tady neděli co neděli společně říkáme vyznání víry, neděláme to proto, že je třeba nějak naplnit program. Vyznáváme to proto, že věříme, že i skrze samotné vyznávání Pán Bůh posiluje naši víru.

Vyznávat samozřejmě můžeme i jinak než apoštolským vyznáním. Přidávejme vyznání do našich modliteb. Vyznávejme, že Bůh Otec je naším Stvořitelem, že Bůh Syn, Ježíš Kristus, je naším Vykupitelem, že Duch svatý je našim Posvětitelem.

2. otázka: Jak se k Němu mám chovat?

Už starý zákon jasně ukazuje, že pro Boha nejsou nejdůležitější naše náboženské úkony, ale postoj našeho srdce. Čteme: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (v.5)

To klíčové ve vztahu k Pánu Bohu je tedy to, abychom Jej milovali. Někdo by mohl oponovat, že základ je přece víra. Jistě, víra je základ. Ale láska jde o krok dále. Skutečná láska, to je víra uvedená v praxi.

Čteme tady, že Pána Boha máme milovat celým srdcem, potom celou duší a celou silou. Srdce ukazuje, že láska musí vycházet z našeho nitra. Pak má vycházet z naší duše, tedy potřebuje být součástí naši identity. Máme být charakterizováni láskou. A nakonec je řeč o tom, jak o ní máme usilovat – celou silou.

Láska tedy vychází z našeho nitra, z našeho přesvědčení a přináší ovoce láskyplných skutků.

Potvrzuje to apoštol Jan: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“ (1Jan 5,2-3)

Tady, láska k Bohu se projevuje tím, že toužíme žít tak, jak chce On. A tou dobrou zprávou je to, že pokud je On našim Bohem, pokud jsme Mu uvěřili, tak On skrze svého Ducha bude tuto touhu posilovat. Duch svatý je dárcem lásky, a pokud ten Duch bude v nás, pak budeme toužit milovat Boha víc, a tedy budeme toužit dělat to, co On říká. Ta láska se nemusí projevovat nějakými zromantizovanými emocemi, ale činy, které jsou svědectvím o Boží lásce v nás.

Samozřejmě, stará přirozenost se bude ozývat. V našem nitru bude zápas mezi tím Božím a o tím lidským. Pokud ten boj probíhá, pak víme, že milujeme Boha. Pokud ty zápasy vzdáme, pak je to důkazem, že On není tím jediným Bohem v našem životě.

3. otázka: Jaké je mé životní poslání

Dnes tady řešíme tři zásadní životní otázky. První, kdo je náš bůh. Druhá, jak se k Pánu Bohu mám chovat, jaký má být můj vztah k Němu. A třetí je tou poslední zásadní životní otázkou. Jaké je tedy mé životní poslání? Jaký je smysl lidského života. A i tuto otázku náš text odpovídá. Vlastně celá zbývající část textu je o tom: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (v.6-9)

Co je tedy našim životním posláním? Žít tak, aby na nás bylo vidět, že věříme v Hospodina, jediného Boha a že Jej milujeme. Má to být od nás slyšet. Má to být na nás vidět. Máme o tom mluvit určitě nejen svým dětem. A máme to dělat u každé dobré příležitosti. Když sedíme, když jdeme, když uleháme nebo vstáváme. Má to být náš životní styl.

Má to být jako znamení na našich rukou. Tedy když pracujeme, má být vidět, že věříme jedinému Bohu Hospodinu a že Jej milujeme. Máme Ho mít na čele mezi očima, takže naše tvář má vyjadřovat pokoj plynoucí z toho, že věříme jedinému Bohu, Hospodinu a že Jej milujeme. Má to být na veřejích našich domů, tedy když někdo přijde k nám na návštěvu, tak zažije, že tady žijí lidé, kteří věří v jediného Boha, Hospodina a že Jej milujeme. Takový je životní styl křesťana. Takový je smysl našeho života. Díky důvěrnému vztahu s Hospodinem máme být svědectvím o Něm. Být ve stínu kříže a přivádět tam další.

Když to tak popisuji, tak se může stát, že to někdo slyší jako tlak na náš život. Musíš takhle žít, musíš být svědectvím. Ve skutečnosti to je obrovsky dobrá zpráva o tom, že Pán Bůh dává našemu životu smysl. A když v Něm máme jediného Boha, Hospodina, tak On sám působí, že Jej milujeme a že žijeme život, který je svědectvím o Něm. Nemusíme nic dalšího hledat. Nemusíme se trápit hledáním neznámé cesty. On se stal cestou. On se stal smyslem našeho života.

Na rozdíl od Izraelců před tisíci lety navíc víme, že ten Bůh si nás zamiloval tak, že v osobě Ježíše Krista přišel do tohoto světa, že se za nás obětoval a že zvítězil nad smrtí a vstal z mrtvých. On je nám blíže, než si dokážeme představit. Ať se děje, co se děje. A my Ho můžeme milovat a náš život má smysl, když jsme svědectvím o Něm, živém, dobrém, láskyplném Bohu.

Dovolte, že zakončím krátkým příběhem. V soutěži Amerika má talent vystoupil letos v květnu Archie Williams a nádherně zazpíval píseň. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého. To, co udělalo jeho projev tak silným, byl fakt, že před tím než zpíval, řekl, že byl nedávno propuštěn z nejpřísnějšího vězení a to po téměř 37 letech. Bylo mu 22 let, když jej odsoudili za znásilnění a vraždu. Propustili ho předčasně ve věku 58 let a to proto, že se díky testu DNA zjistilo, že je nevinný, protože vraždu, za kterou byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Téměř 37 let ve vězení omylem. A když se ho reportér ptal, jak to dokázal vydržet, tak řekl: „Přestože jsem byl uvězněný, nedovolil jsem, aby moje mysl byla uvězněna. A kdykoli přišly těžké myšlenky, tak jsem se modlil a zpíval. A to mi vracelo pokoj.“ A jindy řekl: „Nevím, jak jsem to vše vydržel, ale vím, že to bylo díky víře v Pána Boha. Celý život jsem věřil, že Pán  Bůh mne provede jakoukoli bouří.“

Archie Williams svědčil o tom, že věří v jediného Boha, Hospodina, že Ho miluje a že žije tak, aby to druzí viděli a slyšeli. Tohle dokáže v člověku udělat jen Pán Bůh. To není v lidských silách. A tak buďme dnes znovu povzbuzení tím, že poznání našeho Pána, je tím největším požehnáním pro náš život a pro životy těch, kdo jsou kolem nás.