Učíme se pokání
Máme neděli pokání, a proto dnešní kázání bude spíše modlitební průvodce. Podíváme se spolu na známý Žalm 51 a použijeme jej jako vodítko k pokání.
Pro předního zpěváka. Žalm Davidův, když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě.
Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě. Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost. Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu. Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! Prokaž dobro Sijónu svou přízní, vybuduj jeruzalémské hradby. Pak se ti zalíbí oběti spravedlnosti, zápaly a celopaly, pak ti budou na oltáři obětovat býčky. (Žalm 51)
Z tohoto žalmu jsem vybral 6 modlitebních témat, u kterých se dnes v tichých osobních modlitbách zastavíme.
1. Prosíme o pokoru
„Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (v.19)
Pamatujete ten známy příběh, který vyprávěl Ježíš o celníkovi a farizeovi, kteří se modlí v chrámu? Farizeus děkuje Pánu Bohu za to, že není až tak špatný. Mluví z něj pýcha. Celník postojem těla a svými slovu ukazuje na to, že si je vědom své bídy a nedostatečnosti a v slzách toho lituje.
I dnes jsme tady možná přišli s tím, že pokání moc nepotřebujeme. To ať si řeší ti velcí hříšníci. Martin Luther v první z tezí, které přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu, říká, že celý náš život má být pokání. Ale k tomu potřebujeme pokoru. V modlitbách pyšných uslyšíte kde co, ale pokání často chybí. Zvu vás tedy k modlitbám, aby nám Pán Bůh dal pokorné srdce schopné činit pokání dnes na této bohoslužbě, ale i celoživotně.
2. Prosíme, aby nám Pán ukázal náš hřích
„Žalm Davidův, když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě.“ (v.1-2)
Celý tento žalm reaguje na strašný Davidův hřích nevěry s Bat-šebou. David v tomto žalmu přesně ví, z čeho činí pokání. Ale nebylo to jednoduché dojít do tohoto bodu. Byl tak slepý, že svůj hřích neviděl, ale naopak ho dlouho maskoval, aby zachránil svoji pověst. V té době u něj nevidíme žádné pokání, ale další hříchy. Potom k němu Pán Bůh pošle proroka Nátana. Ten popisuje situaci, kde se jistý člověk dopustil velkého příkoří. David ve spravedlivém hněvu volá po tvrdém trestu, protože stále nevidí, že jde pouze o příběh, ve kterém se má poznat on. Přestože k němu Pán Bůh mluví, on nevidí svůj hřích, vidí pouze hřích druhých! Až když mu prorok přímo řekne, že tím hříchem je vinen on sám, až tehdy mu to dojde. A výsledkem je pokání.
David byl dlouho slepý ke svému hříchu. Možná jsme my slepí ke svému hříchu. Možná ho také nechceme vidět. Možná ho vidíme, ale ignorujeme ho. Ale v tom případě to je hrozivá katastrofa. Modleme se, aby nám Pán Bůh právě teď ukázal naše konkrétní hříchy.
3. Vyznáváme hřích
„Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.“ (v.5-6)
Když nám dá Pán Bůh pokorné srdce a my chceme vidět svůj hřích, tak ho uvidíme. Dalším krokem je tento hřích Pánu Bohu přiznat a litovat ho. Každý hřích potřebujeme vidět především jako nevěrnost vůči Pánu Bohu. Hřích je zlem v Božích očích, protože jde proti Boží přirozenosti a proti Jeho dokonalému stvořitelskému plánu.
Naše přirozenost nás často vede k tomu, že se omlouváme a vymlouváme, nebo i svalujeme vinu na druhé či na okolnosti. Je důležité přijmout odpovědnost za naše hříchy a vyznat to Pánu Bohu. Vyznávejme Mu naše hříchy, vyznávejme Mu zkaženost našeho srdce.
4. Prosme o slitování a odpuštění
„Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“ (v.3-4)
Po tom, co jsme se před Pánem Bohem k hříchu přiznali, můžeme prosit o milost, slitování a odpuštění. Jak už slovo milost napovídá, nemáme na odpuštění nárok. Nezasloužíme si ho. Zasloužíme si spravedlivý trest. Zasloužíme si, aby nás Pán Bůh v tom zlu a vině nechal. A jak to končí, když člověk v hříchu zůstane, to vidíme všude kolem sebe. I u Davida jsme to viděli. Dokud byl v hříchu, přicházely pouze další hrozné katastrofy. Nicméně, my můžeme ve víře prosit, aby Pán Bůh naše hříchy odpustil a aby nás zbavil viny za tyto hříchy. On je Bůh. On nás stvořil. Proti Němu jsme zhřešili, a proto Jej prosíme o odpuštění.
5. Vyznáváme Boží milosrdenství a Jeho moc odpouštět
„Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování…“ (v.3)
„Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.“ (v.9)
Společně s prosbou o opuštění zároveň také vyznáváme, že věříme v Boží moc a ochotu odpouštět. David tady vyznává, že Pán Bůh je milosrdný, že se slitovává a že dokáže dokonale očistit. On vyznává, že Pán Bůh je toho schopen, ale také to, že On to chce v našich životech konat.
My to dnes máme mnohem jednodušší, než to měl David. Nám totiž Pán Bůh o své moci a ochotě odpouštět nabídl v Pánu Ježíši Kristu jasný důkaz. Pán Ježíši přišel do tohoto světa zla, aby nám dokázal, že má moc i touhu nám odpustit. Dobrovolně zemřel, aby tak jako nevinný Boží Syn přijal trest za všechny hříchy světa. Tak nám dokázal, že nás miluje a že Mu za to stojíme. Tak nám dokázal, že je mocnější než smrt, když vstal z mrtvých. My Pánu Bohu můžeme vyznávat nejen víru v Jeho milosrdenství, ale také víru, že díky oběti Pána Ježíše nám je odpuštěno. Vyznávejme tedy, že v kříži a prázdném hrobu je odpuštění i našich hříchů.
6. Prosme, abychom byli ještě více Jeho
„Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (v.12)
„Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.“ (v.14-15)
Tady by šlo přidat mnohem více veršů. Velká část tohoto žalmu je Davidovou prosbou, aby ještě více patřil Pánu Bohu. Chce hlásat Jeho slovo. Chce, aby byl svědkem ostatním. Chce, aby Boží Duch v jeho nitru pevněji panoval. Chce, aby jeho radost z odpuštění byla svědectvím těm, kteří jsou kolem něj. On prostě touží, aby bylo vidět, jak velkého Boha má. To, že zhřešil, je sice hrozné, ale on v Pánu Bohu nachází milujícího Boha, který mu dává svobodu, aby nechodil po zbytek života kanály, ale aby jeho život jasně demonstroval moc Božího odpuštění a Jeho milosrdenství. A to je mimo jiné jasná známka, že David prožil změnu. On tady nebuduje jméno sobě. Nechce, aby ho ostatní uznávali. Nehlásí se na základě Božího odpuštění o svá práva. Jde mu o to, aby žil tak, aby lidé viděli mocného Boha. Modleme se tedy, abychom byli ještě více vydáni Pánu.
„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (Židům 10, 19-23)
