Umění vděčnosti
Dovolte, že dnes začnu příběhem. V jedné asijské venkovské vesnici žila žena, která se jmenovala Agnes. Byla už stařičkou bezdětnou vdovou, která prožila nesmírně těžký život. Nicméně v komunitě byla známá jako velmi laskavá a vděčná žena. Všichni ji měli rádi.
Jednou ji požádali, aby jako pamětnice něco řekla na dožínkové bohoslužbě vděčnosti. Pastor chtěl, aby zavzpomínala na roky hladu a neúrody a řekla, jak to vůbec zvládla.
Když přišla ona neděle, Agnes přišla dopředu a šel s ní mladý muž, kterého požádala, aby ji tam dopředu přinesl krabici. Agnes nejprve popisovala, jak hrozné bylo období hladu. Popisovala ztrátu rodičů, manžela a dalších příbuzných. A potom řekla, že ta krabice skrývá vysvětlení, jak to hrozné utrpení zvládla.
Všichni netrpělivě čekali, co bude v krabici. Agnes krabici otevřela a převrátila na bok. Vysypala se spousta malých papírových kartiček. A Agnes vysvětlila: Když jsem byla ještě děvče, řekl mi jeden misionář, abych si každý večer vzpomněla na něco, za co jsem Pánu Bohu vděčná. A já jsem si to upravila tak, že jsme každý večer sedla a na kartičku si napsala 3 věci, za které jsem toho dne vděčná. Potom jsem za ně Pánu Bohu děkovala v modlitbě a poté jsem kartičku dala do krabice. A právě schopnost uvědomit si, že mám stále za co Pánu Bohu děkovat, mi v těch nesmírně těžkých dnech pomohla jít dál.
Milí přátelé, dnes pokračujeme v naší sérii léto s Žalmy. A jak už ten příběh napověděl, chceme mluvit o vděčnosti. A k tomu si přečteme začátek Žalmu 34.
Davidův, když změnil své chování před abímelekem, a ten ho vypudil a on odešel.
Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí. (Žalm 34, 1-6)
Žalm, který jsme přečetli, začíná vysvětlením toho, v jakém kontextu vznikal. Čteme, že jde o žalm „Davidův, když změnil své chování před abímelekem, a ten ho vypudil a on odešel.“ (v.1) O jakou situaci v životě Davida šlo? Je to těsně po tom, co uprchl, protože se dověděl, že ho chce Saul zabít. Utekl k nepřátelům, ale i tam měl obavy o život, a tak předstíral, že je mentálně retardovaný. A v této šílené, zdánlivě bezvýchodné situaci, píše žalm, který začíná vyjádřením vděčnosti a oslavy Pána.
Tady máme tu podobnost s Agnes. David je v těžkostech vděčný.
Dnes jsme tady jako mix nejrůznějších lidí. Vím, že někteří z vás v tomto období nesou velice těžká břemena utrpení a bolesti. Modlíme se za vás. Na druhé straně tady může být i někdo, kdo zrovna prožívá bezstarostné a radostné období. A ostatní jsou někde mezi. Ale pro nás všechny tady je inspirace tohoto žalmu, který nás volá k vděčnosti. Protože když se vděčnosti naučíme dokonce dříve, než přijdou těžkosti, tak nás Pán Bůh právě skrze naši vděčnost může tím těžkým obdobím přenést.
Z dnešního žalmu chci ukázat, že David uměl být vděčný a my se od něj tomuto umění chceme učit. Pojďme tedy společně na to.
1. Zdroj vděčnosti
David svůj žalm začíná slova: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála.“ (v.2) Toto je Davidův životní postoj. On se totiž rozhodl, že bude vděčný. On vidí, že má za co být vděčný. On vidí Hospodina, jako dárce dobrých darů nezávisle na okolnostech, kterými prochází. Pán Bůh je zdrojem jeho vděčnosti. A to je něco moc důležitého.
Pokud chceme být vděční Pánu Bohu, potřebujeme Jej vidět jako velkého. Jako velkého Ho uvidíme, když se budeme vystavovat Jeho slovu. To je zjevné. Člověk, který není v kontaktu s Pánem Bohem, nebude vděčný. Ale záleží také na tom, jaký vztah k Pánu Bohu máte. Jsou asi dvě možnosti.
Pokud máte pocit, že žijete dobrý život a že si u Pána Boha zasloužíte, aby vám dával dobré věci, tak nikdy nebudete úplně spokojeni a nebudete vděčni. Vždy budete zažívat i věci, které byste chtěli jinak. Budete mít pocit, že vám Pán Bůh něco dluží.
Ale pokud vnímáte, že si u Pána Boha nezasloužíte nic, ale že vše, co od Něj dostáváte, je Jeho milostivý dar, pak Mu budete vděčni. Vidíte Jej totiž jako milostivého Boha.
Takže vděčnost Pánu Bohu je velice silně závislá na naší víře, na našem vnímání vašeho vztahu k Pánu Bohu.
Rozhodnutí být vděčný tedy přichází tam, kde máme správný obraz Pána Boha. Tam, kde prožijeme pokání a uvidíme Boha jako milostivého a velkého dárce, tam přichází vděčnost. Taková vděčnost není závislá na okolnostech. Taková vděčnost není závislá na momentálních emocích. Taková vděčnost je ovocem živého vztahu k Pánu Bohu. A samozřejmě se můžeme učit růst ve vděčnosti, můžeme si psát důvody k vděčnosti na lístečky, či zkoušet různé dovednosti, jak být ještě více vděčný. Ale vše začíná u našeho vztahu k Pánu.
Milí přátelé, jak začínáte rozhovor v práci nebo se sousedem? Stěžujete si, naříkáte, pomlouváte, nebo vyjadřujete vděčnost Pánu Bohu? I to nám může ukázat na to, jaký vztah k Pánu Bohu máme. Rozhodněme se pro vděčnost. Rozhodněme se investovat do vztahu k Pánu Bohu.
2. Svědectví vděčnosti
Ve třetím verši jsme četli: „O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.“ (v.3) Když jsme vděčni, když děkujeme Pánu Bohu, tak to bude mít dopad i na lidi kolem nás. Vděční křesťané jsou svědectvím o milostivém Bohu. A platí i opak. Nevděční a stále si stěžující křesťané dělají Pánu Bohu ostudu.
Takže to, zda jsme vděční, má obrovský vliv na naše okolí. Když tedy přemýšlíme o tom, že máme být svědky tomuto světu, tak vděčnost je jistě nástrojem, který si Pán Bůh může použít k tomu, aby i ti, kdo Ho neznají, mohli být k Němu přitahování.
Ale vděčnost je třeba i mezi věřícími. Když jsme vděční v křesťanském kolektivu, v církvi, tak to ke vděčnosti a důvěře v Pána Boha povzbuzuje i ostatní. Takže je tady jasný dopad i na celé společenství. Proto David mluví k o sobě a povzbuzuje se, aby o Pánu Bohu mluvil s chloubou. Povzbuzuje sám sebe, aby byl Pánu vděčný. Ale pak k vděčnosti povzbuzuje i druhé. Říká: „Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno.“ (v.4) Tedy, má velký smysl, abychom se k vděčnosti Pánu povzbuzovali. A tak když budete mít pocit, že v mém životě není vidět mnoho vděčnosti, tak se mne zeptejte, za co jsem vděčný. Ptejme se jeden druhého, za co jsme Pánu vděční. Sdílení vděčnosti slouží jako svědectví o Boží dobrotě a to jak pro věřící tak pro nevěřící.
David přidává jeden názorný příklad: „Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.“ (v.5) David druhým říká, proč je vděčný. Při modlitbě zažil, že ho Pán Bůh osvobodil od strachu. To je obrovský důvod k vděčnosti. A právě proto dáváme na bohoslužbách prostor k tomu, aby se občas někdo podělil s námi se svědectvím, se svým příběhem, o tom, co Pán Bůh dělá v Jeho životě. Neděláme to proto, abychom se chlubili. Děláme to proto, aby nás to vedlo k vděčnosti Pánu Bohu za Jeho dobrotu. Vděčnost je totiž obrovským svědectvím a povzbuzením ve víře.
3. Důsledek vděčnosti
Z výzkumů jednoznačně vyplývá, že vděčnost přináší do života obrovské výhody. Má dopad na naše psychické a fyzické zdraví, má dopad na naše vztahy, má dopad na naši úspěšnost v práci a mohl bych dlouze pokračovat. David také ukazuje na dopad vděčnosti na život člověka. V kontextu vděčnosti a děkování Pánu Bohu píše: „Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí.“ (v.6)
Kdo je vděčný, kdo v pohledu na Pána Boha vyjadřuje vděčnost, ten se rozzáří, ten se nebude červenat. Proč? Protože v Pánu Bohu vidí naprosto dostatečný zdroj všeho, co potřebuje k životu. A to nejen k životu tady na této zemi, ale i k životu věčnému. Když s pohledem na Ježíše děkuji za to, že mi dal život, za Jeho lásku, za Jeho smrt za mé hříchy, tak mi to opravdu přinese štěstí. Už se nemusím stydět za své hříchy. Už je nemusím schovávat. Mohu Mu je přinést a vděčně děkovat za Jeho odpuštění a za Jeho dobrotu. Ano, když vděčně od Pána přijímáme to, co On nabízí, žijeme skutečně šťastný život. A ten život se pak projeví i tím, že Mu radostně zazpíváme. Tak Jako David, jehož písně, žalmy, teď v létě čteme.
Jakou píseň Pánu Bohu váš život zpívá? Je to píseň vděčnosti, nebo píseň nespokojenosti.
Dovolte, že zakončím příběhem z tohoto týdne. Jedna maminka z našeho sboru sdílela s mojí manželkou video. Její malá dcerka jí vzala mobil a natočila se, jak zpívá. Zpívala stále dokolečka: „Pane Bože, děkuji Ti, že tady můžu žít na světě.“ A po tom co to zopakovala mnohokrát, přidala: „Pane Bože, já Tě miluju.“
Toto je píseň vděčnosti malého děvčátka. Děkuji, že tady mohu žít na světě. Víte, proč to tu maminku tak dojalo, že to poslala dále. Protože když otěhotněla, tak ji lékaři řekli, že je tady vysoké nebezpečí, že dítě bude mít Downův syndrom a naznačili, že potrat je vhodné řešení. Znám více žen, z našeho sboru, které zažily podobnou situaci. Ale tyto ženy si váží lidského života. A proto jedno z těch dětí dnes může zpívat chvalozpěv vděčnosti: „Pane Bože, děkuji Ti, že tady můžu žít na světě.“
Milí přátelé, i my volíme mezi životem a smrtí. Apoštol Pavel zapsal: „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Řím. 8, 6) Sobectví vede k nevděčnosti. Duch svatý vede ke Kristu a tedy k vděčnosti.
Jakou píseň zpívá můj život? Kéž by to byla píseň, kterou nás učí David, kterou nás učí děti: Pane Bože, děkuji Ti. Pane Bože, já Tě miluji. Amen
