Utrpení aneb Kristus v centru života
Žijeme
v době, kdy se měří téměř všechno. Rodiče pečlivě sledují míry svých
novorozených dětí. Řidiči sledují ukazatel množství paliva, kontroluji hladinu
oleje. Mnozí si ráno ověří na teploměru venkovní teplotu. Všichni pravidelně kontrolujeme hodinky, protože ty
slouží k měření času. Někteří lidé si pravidelně měří krevní tlak, jiní
pravidelně sledují hodnoty burzovních ukazatelů. Realita je prostě taková, že
měříme kdo co.
Zákonně
se na mysl vkrádá otázka? Lze nějak měřit víru? Lze nějak změřit, jaké je moje
duchovní zdraví? Odpovědět lze ano i ne. Ne, protože neexistuje žádný přístroj
či metoda, která by nám byla schopna dát objektivní výsledky našeho měření.
Odpovědět ale můžeme i ano, protože v Bibli je mnohokrát naznačováno, že
jsou jisté projevy, které jsou dobrými doklady živé víry. Například je řečeno,
že zralost víry jednotlivců lze rozpoznat dle přítomností či nepřítomností tzv.
ovoce Ducha.
Ale
dnes budu mluvit o jiném měřítku duchovní zralosti. Dnešní text totiž hovoří o
utrpení, Když jsem si ho poprvé přečetl, uvědomil jsem si, že tento text může
být dobrým zrcadlem. A pro mne byl dobrým zrcadlem a musel jsem činit pokání ze
slabosti své víry. Poslechněme si tedy text, určený na dnešní neděli:
Pochválen buď Bůh a Otec našeho
Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v
každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou
útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.Jako na nás v hojnosti přicházejí
utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li
soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k
vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme
my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak
budete účastni také útěchy. (2.Korintským 1:3-7)
Když
jsem si tento text přečetl, uvědomil jsem si, že nám tady Pán Bůh dal jasný
příklad toho, jak vypadá reakce na utrpení u člověka, kde je Kristus centrem
života. Je tady celý výčet zajímavých projevů toho, jak takový člověk reaguje
na utrpení. Vybral jsem čtyři z nich, se
kterými se s vámi chci podělit.
1.reakce: Vidí mocnou Boží útěchu
Na základě dnešního textu jsem
přesvědčen o tom, že člověk, který má Krista v centru svého života, vidí
uprostřed svého soužení Boží útěchu. Vidí Boha, který jej potěšuje. Apoštol
Pavel nám to v přečteném textu připomíná několikrát. Říká, že máme Boha,
který je Bohem „veškeré útěchy“ (v.3),
že nás „potěšuje v každém soužení“
(v.4), že ta útěcha „na nás skrze Krista
přichází v hojnosti“ (v.5). Ta útěcha je v životě apoštola Pavla
jistou realitou. A jde o útěchu, která je tu vždycky a která je hojná. Tím si
je Pavel jistý. A on nemluví jako teoretik. Mluví jako ten, kdo vytrpěl více
než kdokoli z nás. Mohli bychom vyprávět hodně o Pavlově životě, ale
dovolte, že jen zacituji osmý verš této kapitoly: „Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v
Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali
naděje, že to přežijeme.“ (v.8) Pavel věděl, co je to soužení. Opakovaně mu
šlo o život. A on se mohl víc než kdo jiný ptát: „Proč to Bože dopouštíš? Vždyť
jde o tvé evangelium. Jestli mne tu budou věznit či snad zabijí, kdo ponese to
evangelium dál. Vždyť nás je pouze hrstka. A tolik sborů spoléhá na mne a když
zemřu, tak ty sbory padnou.“ Nevím, zda ho takové otázky napadaly, nicméně,
protože má Krista v centru svého života, tak uprostřed tohoto strádání
vidí mocnou Boží útěchu. Útěchu, která klidní jeho mysl a dává mu do srdce
pokoj a jistotu, že Bůh má vše pevně pod kontrolou.
Čím
jsem si uprostřed soužení jistý já? Jak reaguji já na utrpení? Dovolte, že vám
řeknu, jak chce ďábel, abychom reagovali. Jeho cílem je, abychom neviděli
mocnou Boží útěchu. Co to znamená v praxi? Ďábel nechce, abychom zažili
pokoj, chce abychom zažívali nepokoj. A činí to tak, že nás uvádí do stavu
sebelítosti, kdy sami nad sebou pláčeme. Ubíjíme se tím, jak se vše proti nám
spiklo, jak nám lidé ubližují, jak se okolnosti stavějí proti nám. Tím pádem
zpíváme podle ďáblových not to známou píseň: Já, Já, Já, jenom Já. Veškerá
soustředěnost je upřena na mne, žádna na Boha.
Přiznám
se, často na těžkosti reaguji jak pohan. Skočím na to ďáblu i s navijákem.
A proto dnes prosím o odpuštění a novou milost jít dál. Prosím o milost vidět
v utrpení mocnou Boží útěchu, pokoj, jenž nabízí On sám.
2. reakce: Je povzbuzen
Ta druhá reakce, které se učím
z tohoto textu a z Božího slova vůbec je ta, že člověk, který má
Krista v centru svého života, je utrpení povzbuzen. Jak jsem již
řekl, ďábel chce přesný opak. On chce, abychom utrpením byli ubiti, abychom
propadli depresi, abychom začali pochybovat o Boží moci. Z toho přečteného
textu cítíme přesný opak. Pavel je utrpením povzbuzen. Raduje se z toho,
že se ještě více může spoléhat na Boží jednání. Připomeňme si tady slova
apoštola Jakuba: „Mějte z toho jen
radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že
osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ (Jakub 1:2-3) Tato
slova nám zní až nenormálně. Ale autor tady chce ukázat na to, že i ty náročné
situace Bůh chce použít k našemu dobru. A proto máme důvod k radosti.
Ten, kdo má Krista v centru
svého života je utrpením povzbuzen, raduje se z něho. To samozřejmě
neznamená, že utrpení přivolává. Určitě se modlí za pokoj, nekonfliktní průběh
misijní práce. Ale v tom všem je připraven přijmout svrchovanou Boží vůli
a radovat se z toho, že právě uprostřed těžkostí se projeví Boží moc a
dobrota.
Nicméně, mně moje lidská logika
říká, že bych dokázal být povzbuzen i skutečností, že žádnými těžkostmi
procházet nemusím. Myslím si, že bych se dokázal radovat, že Pán Bůh z mé cesty
odstranil všechny problémy. Realita je ovšem taková, že většina lidí nikdy
nevidí absenci problémů jako požehnání od Boha. Naopak, v takové době lidé
od Boha odchází, protože nevidí Boha jednat. A je to právě v době těžkostí,
kdy mnozí přicházejí k Bohu a vydají Mu svůj život.
Všimněme si ještě jednoho. Tady
není řeč o tom, že jsme povzbuzeni po tom, co se těžkost vyřešila, ale zatímco
procházíme těžkosti. Zločinec z kříže se nespolehl na Krista až po tom, co
se dostal do nebe, ale zatímco visel na kříži. Už v té chvíli přijal povzbuzení.
A to je něco zásadního. Modleme se o Boží milost, abychom uprostřed těžkosti,
když ještě nevidíme cíl, mohli být Bohem povzbuzeni a spolehnout se na Něj.
3. reakce: Je povzbuzením
Dovolte,
že zmíním třetí reakci, které se učím z tohoto textu. Ta třetí reakce
ještě rozšiřuje tu předchozí. Člověk, který má Krista v centru svého
života, je utrpením nejen povzbuzen, ale navíc povzbuzuje i druhé.
V našem textu čteme: „Máme-li
soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k
vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme
my.“ (v.6) Apoštol Pavel tady říká, že jeho soužení je k povzbuzení
druhým. A my to nemůžeme chápat jinak, než že to, jak snáší utrpení, jak je
v utrpení potěšován Pánem, je k povzbuzení druhým.
Myslím, že jsme se s tím
setkali snad všichni. S lidmi, kteří pro nás byli obrovským příkladem
v tom, jak silně nesli utrpení, jak jasné svědectví víry měli. Já jsem
takových lidé ve své životě potkal mnoho. A nejčastěji to byli lidé starší a nemocní,
kteří nesli své břímě a byli mi velkým povzbuzením. Když přemýšlím o tom, kdo
mne nejvíce povzbudil, tak se mi vybavují právě lidé nemocní, ochrnutí, lidé,
kteří prožili nenadálý odchod někoho ze svých blízkých. Nevybavím si až tak mnoho
lidi zdravých a bezstarostných.
Dovolte, že i tady opět
připomenu, co chce ďábel. On nenávidí povzbuzení a chce pravý opak. Jak jsme již
řekli, jeho touhou je, abychom byli zahleděni do sebe a naříkali a stěžovali
si. A jeho cílem je, abychom takovým postojem nakazili i ostatní. Ono to jde
velice lehce. Protože když začnete naříkat na zdraví a na nízký důchod a na
politiky a na snachu, tak on to je velmi nakažlivé a druhé osoba se přidá,
protože vás chce trumfnout a dokázat, že je na tom ještě hůř. Protože ono to je
populární být takovou chudinkou, kterou každý polituje. Některým to dělá velmi dobře, když je litují. Ale to není
křesťanský přístup k životu. Člověk, který má Krista v centru svého
života, je pro druhé povzbuzením.
4. reakce: Má pevnou naději a jistotu
Přesně tohle nám říká poslední
verš dnešního textu. Čteme: „Máme pevnou
naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také
útěchy.“ (v.7) Čím si je apoštol Pavel jistý? Je si jistý Božím jednáním a
platností Božích zaslíbení. Tím si je jistý. Tím si je jistý a to i uprostřed
utrpení. A to je další projev toho, když má člověk Krista v centru života.
Jeho víra je posilována a utvrzována.
A co chce ďábel? Ďábel chce, aby
věřícího člověka přepadly pochybnosti. To zkouší už od rajské zahrady. Však si
vzpomeňte jak se už do Adama a Evy snažil zasít semínko pochybnosti o Božím
slovu. Říkal: „Jakže, Bůh vám zakázal
jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Genesis 3:1) Ďábel překroutil a
zpochybnil Boží slovo. A to dělá i v utrpení? Rád řekne: „Neslíbil ti snad
Bůh, že pošle anděly, aby tě střežili? Tak proč všechno to utrpení? Nezapomněl
na tebe náhodou Bůh? A není to náhodou pro to, že pro něj nejsi dost dobrý?“
Takovými a podobnými slovy vás bude chtít zničit. Jeho cílem je okrást věřícího
o jistoty.
Ale člověk, který má Krista
v centru svého života, je zakořeněn v Božím slovu a důvěřuje mu, má pevnou
naději, má jistotu. Ta jistota není v síle mé víry, ale v síle mého
Spasitele a Jeho zaslíbení. To je ta čtvrtá reakce na utrpení. Posílení našich
jistot.
Na začátku kázání jsem mluvil o
měření, o měření duchovního zdraví. Tak co jste dnes naměřili? Jak reagujete na
těžkosti? Vidíte mocnou Boží útěchu? Jste povzbuzeni? Jste zároveň povzbuzením?
Máte pevnou naději a jistotu? Víte, to duchovní měření se liší od ostatních
měření. Když změříte v autě olej a je ho tam dost, tak víte, že nemusíte
nic dělat, je to v pořádku.
Nicméně,
když měříte duchovní zdraví, tak nikdy nemůžete říct, že je to v pořádku.
Myslím, že tady snad není nikdo, kdo by řekl, že utrpení snáší úplně bez
problému. Všichni máme více či méně problém. A takovéto měření, by nám to mělo
připomenout. Ale výsledkem by nemělo být to, že si začneme něco sugerovat, že
začneme rychle vyvíjet aktivity, abychom dobře naměřili. Stejně tak by
nepomohlo tomu, kdo si naměří zvýšenou teplotu sklepat teploměr. Teploměr jen
měří stav a přestože teplotu na teploměru sklepnete, teplota stále zůstává.
Stejně
je tomu i v duchovním životě. Nejde nám o to, abychom obstáli
v nějakých měřítkách a srovnáních. Musí nám jít o to, aby Kristus byl
centrem našeho života. To ostatní přijde samo pokud Kristus bude mít
v našem životě to místo, které má mít. Takže pokud chceme něco měnit, pak
dejme Kristu hlavní roli v našem životě? Jak? Prostě jednoduše o to prosme.
Prosme o víru, prosme o to, abychom se na Něj ve všem uměli spolehnout.
Utíkejme denně ke kříži a tam Jej prosme, aby měl více prostoru v našem
životě, aby se stal středobodem našeho života, aby se stal jeho centrem. Proto
jsme dnes měřili, jak na tom jsme. Toužíme Mu totiž být ještě blíže. Kéž by to
bylo realitou v životě mně a každého z nás.