Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, dneškem začínáme novou sérii kázání, která nás bude provázet až do postního období. Naše církev vyhlásila letošní rok jako Rok mezigeneračních vztahů. Takže naše presbyterstvo a také naši mladí už si vytýčili nějaké kroky, které v této oblasti chceme udělat. Jedním z nich je i táto série kázání. Nazvali jsme ji Vztahy mezi námi. Podtitul zní: Církev jako mezigenerační komunita, kde je nám dobře.

Je vám v našem sboru dobře? Myslím si, že jsou takoví, kteří jsou za náš sbor moc vděční. Jsou takoví, pro které je to normální. Ale jsou asi i takoví, kteří jsou různě zranění. To se prostě děje ve všech rodinách, i v těch sborových. Na druhé straně je důležité, abychom se s tím prostě nesmířili, ale pracovali na tom, aby naše vzájemné vztahy byly co nejlepší.

Chceme tedy otevírat Boží slovo a dovolit Pánu Bohu, aby v nás pracoval a proměňoval nás, abychom my co nejlépe přispívali k tomu, aby mezi námi byly dobré vztahy. Naše studium bude vycházet z druhé poloviny knihy Efezským.

Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Efezským 4, 1-6)

Slovo, které v tomto textu nacházíme nejčastěji, je slovo jeden či jedna, jedno. Ten text hovoří o jednotě. A já si dovolím tvrdit, že hovoří o jednotném základu, na kterém stojíme. Jinými slovy, dobré vztahy nevyžadují shodu ve všech oblastech. Jsme jiní a máme jiné názory. To je v pořádku. Nicméně vztahy ve sboru mají šanci, když budeme mít jednotný základ či fundament. Když tento jednotný základ není, hrozí rozpad sboru, fragmentace, nejednota. Co je tím základem? Z toho dnešního textu si odvažuji tvrdit, že tím základem je vědomí našeho povolání, našich limitů a naši moci. Pojďme se nad tím zamyslet.

1. Vědomí našeho povolání

Tou první částí základu pro dobré vztahy je vědomí našeho povolání. To je to, co nás spojuje. Apoštol Pavel píše: „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví.“ (v.1-2)

Dovolte pár postřehů. Apoštol píše, že my všichni, kdo jsme Pánu Bohu uvěřili, jsme byli povoláni. Co to znamená? Znamená to, že tady nejsme ze své vůle, ale jsme tady, protože nás k sobě povolal Pán Ježíš Kristus. On nás povolal za své děti. My jsme si to nevybrali, i když se to tak může jevit. To, že jsme dnes tady v tomto sboru, je velká Boží milost a Boží dar. Vlastně je to stejně jak v pokrevní rodině. Rodinu si také nevybíráte. Do rodiny se rodíte. My jsme se narodili do Boží rodiny, když nás Pán Bůh přijal za své. A byl to On, který vedl naše kroky i tady, do tohoto sboru.

Podle apoštola Pavla to je velmi důležité. A apoštol Pavel dále ukazuje na důsledek tohoto povolání. My tomu povolání máme dělat čest. Tedy máme žít tak, abychom Pánu Bohu dělali čest. Tedy my nejsme povoláni pouze do Boží rodiny. My jsme také povolání k tomu, abychom svým životem dělali Pánu Bohu čest, tedy abychom Ho svým životem slavili a ctili. Takže to, co nás sjednocuje, je to, že jsme povolání jedním Bohem k jednomu úkolu – žít pro Boží slávu.

Bratři a sestry, když bude cílem náš všech dělat čest Pánu Bohu, tak budeme blíže i jeden druhému. Budeme stát na dobrých základech a projeví se to v tom, jak se jeden k druhému chováme.

Dovolte, že tady použiji příklad, který používáme na kurzu Příprava na manželství. Tam znázorňujeme vztah muže, žena Pána Boha trojúhelníkem, na jehož vrcholu je právě Pán Bůh a v dolních rozích jsou muž a žena. Čím blíže jsou muž a žena Pánu Bohu, tím blíže jsou i jeden druhému. A stejně to platí i ve sboru. Čím blíže jsme Pánu Bohu, tím blíže budeme jeden druhému. To je jasný základ, z kterého vycházejí naše vztahy. A tak pokud vám chceme zlepšit vztahy ve sboru, potřebujeme, abychom se přibližovali Pánu Bohu. Proto jsme také tento týden vyhlásili týdnem modliteb a půstu za náš sbor. A moc vás prosím, abyste se zapojili. Chceme bojovat o to, abychom se přiblížili Pánu Bohu. A věříme, že se potom přiblížíme i jeden druhému. A tak budeme dělat čest našemu povolání. Tak budeme žít jako Boží děti, které se mají rády.

2. Vědomí našich limitů

Podívejme se, jak ten biblický text pokračuje: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ (v.2-3)

Tady nám Pavel dává instrukce o tom, že se máme snášet a dokonce v lásce, že máme zápasit za jednotu Ducha a být spojeni svazkem pokoje. My víme, že to není jednoduché. Někdy tu lásku, jednotu a pokoj ztrácíme. Někdy se dokážeme zranit. Může to být z jakýchkoli důvodů. Někdo chtěl střechu na kostele šedou, jiný chtěl červenou. Někdo chtěl, aby akcí přibývalo, jiný aby jich bylo méně. Někdo chtěl na bohoslužbách více modernější hudby, někdo méně. Někdo chtěl, abychom přísně dodržovali proticovidová nařízení, jiný, abychom je brali s rezervou. Je lehké se zranit. Pán Bůh to ví. A proto nám Boží slovo neříká, že v církvi mají být dokonalé vztahy. Protože to ani není možné. Pokud by v církvi měly být dokonalé vztahy, tak bych tady nemohl být. Protože jsem nedokonalý. A s lítostí musím říct, že byste tady nebyli ani vy. Nikdo nejsme dokonalí a musíme si být vědomi našich limitů. Církev je společenství nedokonalých lidí věřících v dokonalého Boha.

Možná právě proto apoštol Pavel píše, že se máme „snášet“. Prostě musíme se snést, i když se občas neshodneme, i když se občas zklameme, i když druzí občas nenaplní naše očekávání.

Velmi podobná slova píše Koloským: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“ (Kol 3, 13) Tady apoštol Pavel zasazuje tu výzvu ke snášení se do kontextu odpuštění. Pavel nepoužívá slovo snášejte se ve smyslu tolerujte cokoli. On ho používá ve smyslu, že máme pamatovat, že jsme všichni hříšní lidé, a že si máme umět rychle odpustit. A tak vás znovu prosím o odpuštění toho, čím jsem vám jako pastor ublížil, kdy jsem nenaplnil vaše potřeby. A povzbuzují nás všechny, abychom nedovolili ďáblu, aby zasel opak snášenlivosti – tedy nesnášenlivost. Když nás něco zraní, mluvme o tom s dotyčným, usmiřujme se, odpouštějme si, protože jsme nedokonalí.

To slůvko snášet má kořen ve slově nést. A to je hezký obraz církve. Nesme se navzájem, i přes ty naše nedokonalosti a limity. Rozhodněme se, že poneseme jeden druhého i tehdy, když se neshodneme v nějakých názorech či se vzájemně zraníme.

Dovolte, že tady také zmíním jednu bolestnou oblast, která se nás dotýkala v posledních měsících. Je asi dobrý čas o tom sbor informovat. V předvánočním čase mi několik rodin a jednotlivců oznámilo, že odcházejí z našeho sboru a z naší církve a přecházejí do jiné. Někteří možná o tom víte více, někteří méně, někteří možná ani nevíte. Jedna z těch osob mi při loučení vytkla, že jsem se o ně málo staral. A tady přesně jsou ty naše limity. Já nedokážu být dokonalý pastor. Ano, chci se stále učit, chci dělat tuto službu, co nejlépe umím. Mám své limity ve svých silách, ve svém času, ve své hříšnosti. Dělám chyby. Ale nejde jen o pastora. Jde o nás všechny. Všichni máme limity. I proto se někteří u nás nějak necítili dobře a odešli.

Nicméně říkám to proto, abychom i v takových situacích reagovali tak, jak nás instruuje apoštol Pavel – odpuštěním. Odpouštějme si. Odpouštějme i těm, kdo nás opouštějí a pokud jsme je zranili, prosme je o odpuštění. Braňme se tomu, abychom o druhých mluvili hanlivě. Žehnejme jim. Pamatujme, máme se nést i v těch našich limitech a slabinách.

3. Vědomí naší moci

Mluvili jsme o vědomí našeho povolání, kterému máme společně dělat čest. Mluvili jsme o našich limitech a o tom, jak s nimi zacházet. Podívejme se spolu na zbývající verše. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (v.4-6) Podívejme se, co to tady apoštol Pavel píše. Jedno tělo a jeden Duch. Je to něco, co my dokážeme ovlivnit svoji mocí? Nedokážeme. Pán Bůh nám jako Stvořitel dává tělo a také svého Ducha. K jedné naději jste byli povoláni. Pán Bůh nás povolal. To není v naší moci. Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech. Ovlivníme my nějak Pána Boha? Ovlivníme my nějak Jeho spásné působení? Neovlivníme, my jsme příjemci toho, co dává On. On je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Prostě všechno podstatné, je Pán Bůh.

Tady jsme to slůvko jedno, jedna, jeden četli nejčastěji. Kde je tedy zdroj té jednoty? V Pánu Bohu. On je ten, který tvoří a udržuje jednotu. On je ten základ jednoty. Jeho požehnání sjednocuje lid. Dary jeho Ducha, jeho Slova, jeho svátostí přinášejí do společenství jednotu.

Ano, my určitě musíme o jednotu usilovat. Ale bez Pána Boha bychom se mohli zedřít a výsledek by nebyl jistý. S Ním máme jistotu. Proč? Protože On je tvůrce jednoty.

To sjednocení zažíváme tehdy, když spolu nasloucháme Božímu slovu a ono se nás dotýká. To největší sjednocení zažíváme, když spolu přistupujeme k Večeři Páně a jako sourozenci ve víře při přijímáním darů svaté večeře zažíváme, že On svatý Pán přichází k nám. K tomu sjednocení potřebujeme být spolu. On je zdroj naší jednoty. On se nás dotýká, On nás léčí, On nám stále ukazuje, že tento můj soused z lavice je můj bratr, má sestra, protože On je náš Otec. My nemáme žádnou moc sjednocovat. Ale On má veškerou moc na nebi i na zemi. Kéž se Mu líbí i ten náš zápas o jednotu našeho společenství. Kéž i dnes u Večeře Páně zažijeme, že On nás sjednocuje.