Vztahy mezi námi
Církev je tvořená lidmi. Lidé selhávají. Je smutné, když si jako křesťané své zle jednání neuvědomujeme a nečiníme z něj pokání. Ještě větší katastrofou je, když celé společenství, sbor či církev selhávají a nevidí to.
Velmi viditelné to bylo v době nástupu fašismu. Žel, i mnohé církve se zastávaly fašistické ideologie. Byli ti, kdo hlásali árijského Ježíše, vylučovali z církve osoby židovského původu a dopouštěli se dalších tragických činů.
Je smutné, že i na našem území byly v kostelích slyšet mnohé nacionalistické útoky, které ponižovaly jednou tu, jindy druhou národnostní skupinu obyvatel. Ano, je lehké selhat. Je lehké se na nějaké lidi dívat přes prsty.
Věděli to už první křesťané. Vzpomenete si na první zaznamenaný rozpor v církvi? Také měl známky nacionalismu. Docházelo ke stížnostem, že křesťanské vdovy, které byly z řecké kultury, nedostávají stejnou podporu jako ty z hebrejské. Výsledkem bylo ustanovení diákonů, kteří se měli starat o potřebné.
Apoštol Jakub ve svém listu píše o podobné problematice. Jistě je to aktuální i pro nás. Přečtěme si společně dnešní text.
Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě," kdežto chudému řeknete: "Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem." Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?
Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?
Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: 'Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,' dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: 'Nezcizoložíš,' řekl také: 'Nezabiješ.' Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. (Jakub 2, 1-13)
Pokud bych měl toto poselství shrnout do jedné věty, pak jsme volání, aby církev byla komunitou spravedlnosti a milosrdenství. Přesně to totiž produkuje evangelium, společenství spravedlnosti a milosrdenství. A to je něco, o co musíme usilovat i tady v Třinci.
Budeme tedy dnes přemýšlet o hodnotě lidského života, o spravedlnosti a milosrdenství, a nakonec se podíváme na to, že východiskem je správný pohled na vlastní bohatství a chudobu.
1. Hodnota lidského života
Jaká je hodnota lidského života? Například slavný Aristoteles, tvrdil, že už od pohledu je jasné, že někteří lidé mají být otroci a potřebují být někým vlastněni.
Jedním ze zásadních ústavních dokumentů naši země je Listina základních práv a svobod, která definuje, že každý občan má stejná práva a svobody. Odkud se takový názor vzal? Zcela určitě vychází z židovsko-křesťanského chápání člověka.
Přirozené a evoluční chápání člověka vždy vede k tomu, že největší hodnotu má on sám. A druzí mají hodnotu do té míry, dokud mohou posloužit mně samému. Tedy druzí jsou pouze nástrojem pro zvýšení mé vlastní hodnoty.
Kdežto evangelium nám přináší zprávu, že každý člověk je stvořen k Božímu obrazu, každý má stejnou hodnotu, a církev toto musí vehementně zvěstovat a žít. Proto tady Jakub tak důrazně nabádá k tomu, abychom v církvi nedělali mezi lidmi rozdíly. Nemůžeme upřednostňovat bohaté před chudými, mladé před starými, vzdělané před prostými, bílé před tmavšími, muže před ženami, nesmíme lidem dávat nálepky národnostní nebo společenské. Církev má být místem, kde jasně proklamujeme, že každý člověk má hodnotu danou samotným Pánem Bohem.
Jakub to zdůrazňuje velmi jasným příkazem: „Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.“ (v.1) Pokud věříme Ježíši, pokud chceme, aby svět uviděl v Ježíši Pána slávy, nesmíme dělat rozdíly.
Jak to žít prakticky ve sboru? Musím říct, že nejtěžší debaty, které jsme měli v presbyterstvu, se často týkají této problematiky. Nejde o to, že by snad někdo z presbyterů neviděl každého člověka jako hodnotného. Jde o to, jak to praktický žít. Třeba když řešíme jazykovou otázku. Nebo když jsme se rozhodli, že na bohoslužbách omezíme vstup do kostela osobám, které jsou silně podnapilé nebo neřeší svojí osobní hygienu. Těžké rozhodnutí. Ne snad, že by tito lidé měli jinou hodnotu. I oni mají stejnou hodnotu jako všichni ostatní, i oni jsou stvořeni k Božímu obrazu, i oni stejně jako já potřebují milost Pána Ježíše Krista. Oni jsou stejní jako já. Nicméně jako presbyterstvo jsme vnímali, že tady jsou jisté hranice a limity, které je třeba stanovit, aby naše shromáždění mohla probíhat řádně.
Jsme nesmírně vděčni, že je tady Šance podaná ruka, která vytváří prostředí vhodné právě pro tyto osoby. Jsme vděčni, že život nejednoho člověka mohl být skrze službu Šance zachráněn pro věčnost.
2. Spravedlnost a milosrdenství
Jak už jsem řekl, Jakub v naší pasáži zdůrazňuje aspekt spravedlnosti a milosrdenství. Když dává příklad nerovného chování vůči bohatému a chudému, tak nás Jakub volá, abychom budovali spravedlivé společenství. Jakub to bere nesmírně vážně. Pán Bůh to bere nesmírně vážně.
Co tam čteme? „Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ (v.9-10) Pokud někomu straníme, žijeme v hříchu, jsme hříšníci. Musíme z toho činit pokání a měnit se.
Bratři a sestry, veďme zápas o to, aby se v našem sboru nikomu nestranilo. Pokud máte dojem, že já nebo někdo jiný se v této oblasti nechováme dobře, řekněte to. Musíme zápasit za zdraví našeho společenství a za to, abychom byli spravedlivým společenstvím.
Ten druhý rozměr je milosrdenství. Když se řekne milosrdenství, tak můžeme mít v mysli obraz Božího milosrdného odpuštění hříchu a Jeho přijetí hříšníka. A to je jistě moc dobrý obraz. Nicméně když mluvíme o milosrdenství v církvi, tak se nám má asi vybavit i obraz milosrdného Samaritána. Milosrdenství v církvi znamená, že nezištně sloužíme druhým. Sloužíme především těm, kdo jsou slabí a potřebují pomoc. Sloužíme nemocným, sloužíme vdovám a sirotkům, tedy těm, kdo se sami o sebe postarat nedokážou. Sloužíme cizinců a přistěhovalcům. K tomu byl volán už starozákonní Izrael a k tomu je volána církev.
Všimněte si opět, jak důrazné závěry z potřeby milosrdenství vyvozuje Jakub: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ (V.13)
Služba milosrdenství byla v minulosti, a pravděpodobně je i dnes, tím nejsilnější misijním nástrojem. Buďme milosrdní. Nenahraďme milosrdenství pouze tím, že dáme nějakou korunu těm, kdo to udělají za nás. Ano, štědrost je důležitou součástí. Ale každý zdravý křesťan musí udělat více, než že jen pošle peníze. Musíme sloužit milosrdně těm, které máme kolem sebe. Otevřít svůj dům a být pohostinný je přece v silách každého zdravého člověka.
3. Bohatství a chudoba
Jakub připomíná: „Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (v.5)
Když se podíváte na výsledky misijní a evangelizační činnosti, tak lze obecně tvrdit, že k Pánu přichází více prostých a obyčejných, než vzdělaných a bohatých. Proč tomu tak je? Věřím, že to má vysvětlení. Bohatý či vlivný člověk tak spoléhá na to, co má, že nevidí svoji potřebu Krista. Nepotřebuje Spasitele, Zachránce. Má pocit, že to zvládne sám. Kdežto člověk, který je na dně, který nemá ani vliv, ani peníze, ani úspěch, ten ví, že to nezvládne. Hledá pomoc. A může ji najít v Ježíši.
Tady se dostáváme k jádru evangelia. Z Boží milosti musíme sami sebe uvidět jako chudáky, kteří nemají Pánu co nabídnout. Tak to zpíváme v jedné polské písni. „Nemám nic, co bych Ti mohl dát. Nemám ani sílu se před Tebe, Pane, postavit. Prázdné ruce přináším před Tvůj svatý trůn, manou z nebe nakrm duši mou.“
To je absolutně zásadní pro naši spásu, ale i pro to, jaké společenství tvoříme. Pokud máme pocit, že něco jsme, že jsme docela slušní lidé, že nejsme tak špatní, jako ti druzí, pak nebudeme schopni tvořit společenství spravedlnosti a milosrdenství. Naopak, i jako ti, kdo vyznávají Krista, můžeme svojí pýchou toto společenství ničit. Proč? Protože ve společenství chceme ukázat, že jsme dobří lidé. Protože ve společenství chceme, aby si nás lidé vážili a aby nás obdivovali. Protože ve společenství očekáváme, že věci budou tak, jak chceme my. Protože místo toho, abychom byli připraveni setkat se s tím slabým a životem ztrápeným člověkem, tak bude vždy vyhledávat ty, kteří jsou podobní jako my. Takový přístup zamezuje vzniku společenství charakterizovaného spravedlností a milosrdenstvím. Ruku na srdce, s jakými lidmi mluvíte po bohoslužbě? Mluvíte s těmi, kteří jsou jako vy, se kterými je vám dobře, nebo jste připraveni sloužit těm samotným, novým, ztrápeným a zápasícím.
Pokud sami sebe vidíme jako žebráka, kterému Pán Bůh udělil milost, pak budeme připraveni sloužit druhým a budeme tvořit společenství, po kterém volá Jakub. Pokud se považujeme za někoho, kdo něco znamená, pak budeme škodit.
Potřebujeme se stát chudými, abychom mohli zažít bohaté společenství.
Sami to nedokážeme. Ale máme k pomoci toho, kdo vlastnil všechna bohatství světa a stal se největším chudákem, zločincem, máme Pána Ježíše Krista.
Apoštol Pavel napsal: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2.Korintským 8,9) Ježíš se stal chudým, abychom se my jako žebráci mohli stát bohatými v Něm. V Něm je nám totiž darováno všechno. Skrze Jeho chudobu jsme my mohli přijmout dokonalou spravedlnost a plné milosrdenství.
Pokud je tady dnes někdo, kdo ještě k Ježíši nepřišel jako žebrák, kdo má pocit, že není tak špatný, kdo má pocit, že musí sobě i druhým něco dokázat, tak vás zvu: Rezignujte na to. Přijďte k Ježíši. Vyznejte, že nemáte nic. Vírou přijměte, že On Vám chce dát vše.
A nás všechny chci povzbudit, žijme s vědomím, že nic z toho, co máme, není naše, ale je to dar od Pána. Staňme se chudými. Potom se nebudeme na druhé povyšovat a budeme schopni vytvořit společenství spravedlnosti a milosrdenství. V takovém společenství se lidé setkávají s živým Ježíšem. V takovém společenství je Ježíš oslaven jako Pán slávy. Takové společenství je tělem Ježíše Krista.
