Zázračné Vánoce
Když se řekne vánoční zázrak, tak se většině z nás vybaví biblická zpráva o tom, že se Bůh stal člověkem. Jiným se vybaví příběh z první světové války, kdy o vánocích utichly zbraně, a na obou stranách vojáci zpívali koledy. A další si vybaví pohádky, vždyť Vánoce jsou čas pohádek, ve kterých je spousta zázraků a nadpřirozených věcí.
Pro mnoho lidí je i biblický vánoční příběh jednou z těchto pohádek. Za chvilku přečteme proroctví, které vyslovil prorok Izajáš 700 let před Ježíšovým narozením. Když lidé slyšeli proroctví Izajáše, tak si možná také klepali na čelo a říkali, že jsou to pohádky. Poslechněte si toto proroctví, které je pro nás dnes základem našeho kázání.
I řekl Izajáš: "Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).
(Izajáš 7, 13-14)
Izajáš tady řekl, že panna otěhotní. To zní fakt divně. Tomu přece moderní člověk věřit nemůže, nebo ano? Někdy máme pocit, že lidé kdysi věřili kdečemu, protože jejich poznání bylo omezené, prostě nebyli moderní. Ale v tom, že by žena, která je pannou, čekala dítě, v tom měli jasno tehdy stejně, jako teď. To je prostě nesmysl. To ví lidé dnes, to věděli lidé před dvěma tisíci let. Ale Izajáš tvrdí, že přesně tuto naprosto nemožnou věc Pán Bůh udělá, aby lidem dokázal, že On je Pánem všeho. A evangelisté nám říkají, že to Pán Bůh také udělal. Stal se zázrak.
V Bibli vidíme nemálo příběhů o tom, že neplodná žena najednou otěhotněla. Máme to ve spoustě důležitých příběhů v Bibli. Vzpomeňte si třeba na Sáru a jejího syna Izáka nebo na Chanu a jejího syna Samuele. Ale tady jde Pán Bůh ještě dál. Dítě, se nenarodí neplodné ženě, ale panně, tedy ženě, která nemá intimní vztah s mužem muže. A samozřejmě mluvíme o době před umělým oplodněním.
Proč se Pán Bůh rozhoduje pro něco takového? V době, kdy Izajáš vyřkl toto proroctví, vládl v Judsku bezbožný král Achaz. Pán Bůh mu chce ukázat, že vysvobodí svůj lid a říká, že králi Achazovi dá právě toto znamení – že se narodí dítě z panny. A 700 let později, Pán Bůh dává lidem stejné znamení, ale už ne proto, aby vysvobodil Izrael před nepřátelskou armádou, ale aby nás osvobodil od všeho zla a smrti. Právě proto je vánoční zvěst odpovědí i na teroristické útoky, jako je ten, který jsme v minulých dnech zažili v Praze. A vše to začíná znamením, zázrakem. A tento zázrak je pro vánoční příběh moc důležitý.
1. Vánoce jsou zázrak
Ježíš se narodil z panny. Už pro ranou církev to bylo tak nesmírně zásadní, že toto vyznání vložili to apoštolského vyznání víry, kde o Ježíši každou neděli vyznáváme, že se narodil z Marie panny.
Přesto je to pro mnohé kámen úrazu. Zrovna na našem posledním setkání „Ráno s Biblí“ jeden náš spolubratr sdílel, jak právě záležitost početí z panny byla pro něj důvodem, proč měl zamítavý postoj vůči křesťanství a Pánu Bohu. Tohle prostě nemohl přenést přes srdce a uvěřit tomu. Nicméně, Vánoce jsou zázrak. Nejde mít Vánoce bez zázraku.
Ale možná už jste slyšeli, že někdo řekl, že on taková dogmata nepotřebuje a že si užije Vánoce i bez takového přesvědčení. Dokáže žít slušný život i bez toho, aby vyznával nějaké doktríny a věřil v zázraky. On se místo toho, aby si pořád něco tlačil do hlavy, zaměřuje na to, aby žil slušný život, aby byl dobrým člověkem, aby pomohl, když je to v jeho silách a aby tak svým dílem přispěl k tomu, aby se nám žilo dobře. A do kostela si třeba zrovna na ty Vánoce přijde, protože věří, že nad námi někde Pán Bůh je a protože je dobré trochu nasát tu vánoční atmosféru. Jen se to nesmí přehánět a nebýt nějaký fanatik.
Rozumím těmto názorům. A nebýt některých událostí v mém životě, tak bych to měl možná podobně. Je tady ovšem jeden problém. I tento postoj je postaven na jakémsi dogmatu. Co je tím dogmatem? Mohli bychom ho definovat třeba takto: Já nejsem zlý člověk, snažím se chovat k sobě a druhým dobře, a pokud je nějaké nebe, tak doufám, že to Pán Bůh ocení. Historicky se tomuto dogmatu říká spasení či záchrana ze skutků. Je to víra, že se sám před Pánem Bohem nějak obhájím.
Milí přátelé, pokud se v tomto nebo podobném schématu poznáváte, tak vás musím varovat, že tato doktrína nevede ke šťastnému životu a šťastné věčnosti. Všechny z lidí, kteří podle této doktríny žijí, jejich životní styl dovede do minimálně jednou ze dvou úskalí. Některé vede k tomu, že mají stále ten pocit, že ještě nejsou dost dobří. Vede k tomu, že by toho měli udělat ještě více. A tak v jejich životě vládne nejistota, pocit viny a strach. A čím více postupují životem, tím více různých svých selhání a pádu vidí, a tím více strach a nejistota rostou. A potom je tady druhá možnost a to je, že takový život bude charakterizován pýchou. Takový člověk je pyšný, že on žije dobrý život a dívá se z patra na ty, kteří dělají v životě kopance. A dívá se na ně rád, protože to mu dává pocit, že on je jiný, že on žije lepší život, že on je dobrý člověk. Nicméně dusí se v pýše a v zalíbení v sama sobě. Vzpomeňte si na Ivana v pohádce Mrazík. A když se jednou tito lidé postaví před Pána Boha, tak jim Pán Bůh řekne, že nic zlého k Němu nemůže a ukáže jim, že i v jejich životě je zlo. A to bude velmi smutný den.
Změnit to může jedině zázrak. Příběh Vánoc nám připomíná, že potřebujeme zázrak. Bez zázraku budeme žít ve strachu nebo v pýše. Neodmítněme zázrak!
Potřebujeme zázrak toho, že se Bůh sám stane lidskou bytostí, která se narodí panně, aby nás svým životem, svojí smrtí a svým vzkříšením zachránil ke smysluplnému pozemskému a nakonec i k věčnému životu. Vánoce nám připomínají, že potřebujeme zázrak, kdy se Pán Bůh tak dotkne našeho života, že změní tu naši životní doktrínu. Odstraní doktrínu naší zahleděnosti do sebe, které nás zabíjí, a my vírou uvidíme, že pohled na Něj, na dobrého Pána a Boha přináší záchranu. A to je zázrak, který se může stát v našem životě. Je zázrak, když člověk před Pánem Bohem poklekne, vyzná své viny a vírou uvidí v Ježíši Zachránce. To je zázrak. To je dokonce větší zázrak, než uvěřit, že se panně narodil syn. Vánoce, nám připomínají, že potřebujeme zázrak. Ten zázrak se stal kdysi v Betlémě. A ten zázrak se musí stát v životě každého z nás. Už se ten zázrak stal ve tvém životě?
2. Vánoce jsou konec strachu
Jak to ten Izajáš řekl: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ (v.14)
Slovo Immanuel znamená Bůh s námi. Izajáš tedy říká Izraelcům, že Bůh bude s nimi. Pro mysl žida žijícího v době Izajáše byl doslovný význam tohoto zaslíbení děsivý. Oni moc dobře věděli, že kdyby byl Bůh reálně přítomný mezi nimi, tak by to bylo naprosto devastující. Oni věděli, jak mocný a svatý je Bůh. A znali sami sebe ve své hříšností. A věděli, že dostat se do přítomnosti svatého Boha je doslova rozsudek smrti. Pán Bůh byl v minulosti pouze zprostředkovaně mezi svým lidem a už to budilo bázeň. Když Abrahám viděl něco málo z Pána Boha, viděl něco, co popisuje jako rozpálenou pec. Vše co bylo poblíž, Jeho sláva sežehla. Když Izraelci putovali pouští, šel Pán Bůh před nimi a projevoval se ohnivým sloupem. Když Mojžíš přišel do Boží přítomnosti, Pán Bůh jej pro jeho víru zachoval, ale v následku tohoto setkání mu potom tak zářila tvář, že oslepoval všechny, kteří se na něj podívali, a musel nosit závoj. Když se někdo jen dotkl schrány smlouvy, kde byla Boží přítomnost, a to i s dobrými úmysly, padl na zem mrtev. A mohli bychom přidávat další příklady, které Izraelci dobře znali. Přijít do blízkosti svatého Boha, bylo život ohrožující. Když prorok říká, že Bůh bude s námi, bylo to strašidelné – znamenalo to Boží soud.
Martin Luther si byl tak vědom Boží svátosti a své hříšnosti, že v rané fázi svého života chodil dvakrát denně ke zpovědi, protože se tak bál, že by mohl zemřít a postavit se před samotného Pána Boha. A toho se hrozně bál. Přítomnost Pána Boha byla, je a bude pro mnohé děsivá.
Jak se to změnilo u Luthera? Proč nemusí zaslíbení Boží přítomnosti nahánět hrůzu? Proč poslední soud nemusí nahánět hrůzu? Luther dosvědčil, že se vše změnilo, když ho Pán Bůh oslovil Božím slovem z listu Římanům a on pochopil, že Pán Ježíš za všechny naše hříchy dokonale zaplatil a my jsme spaseni milostí, kterou přijímáme vírou v Něj. A Luther říká, že v tom okamžiku se cítil, jako by byl přenesen do nebe k Pánu Bohu, kterého se už nebál. Luther už neviděl Pána Boha pouze jako Soudce, ale také jako svého Zachránce.
Víra v Pána Ježíše mění všechno. Pán Bůh už najednou není zdrojem strachu, ale je v Pánu Ježíši Kristu Zachráncem. A najednou nás nic netěší více, než přítomnost Zachránce – S námi je Bůh, Immanuel. Najednou už není Bůh ten, od kterého se chceme držet dále, protože máme strach. Najednou je Bůh ten, ke kterému utíkáme, protože On nás zachraňuje a v Jeho blízkosti je nám absolutně nejlépe. Najednou vidíme, že tou absolutně nejdůležitější věcí života je to, abychom Mu byli blízko. A kdo takto vidí Pána Boha, pro toho je Izajášovo zaslíbení extrémně dobrou zprávou. Bůh, jako Zachránce, je s námi. To se dnes slaví!
Na druhé straně jsou možná ti, kteří dnes slaví také a přitom si neuvědomují, že pokud tohoto Ježíška nepřijmou jako svého Pána, pak nemají Zachránce, ale v Pánu Bohu mají pouze Soudce.
Před Vánocemi jsem navštívil několik z našich nejstarších sborovníků. Opět jsem slyšel o nesmírně těžkých věcech. Některé vzpomínky z dětství nebo z války, sdílení o tom, jak při katastrofách přišli o všechno, jak pochovávali své děti. Vzpomínky na těžkou každodenní dřinu či na náročnou a dlouhou péči o nemocné a umírající rodiče. Informace o dalších těžkostech a bolestech. A pak zněl stejný refrén: Nemít Pána Boha, nevím, jak bych to zvládl, zvládla. Pán Bůh mi byl blízko a pomohl mi. To jsou slova těch, kteří v Pánu mají Zachránce pro věčnost, a proto Jej vidí blízko v různých etapách svého života
Immanuel – s námi je Bůh. To je poselství Vánoc. Do těžkostí a trápení tohoto světa, do naší samoty a do našich obav, přišel Ježíš. Ježíš byl v tom nejlepším a nejdokonalejším místě, ale nezůstal tam a přišel mezí nás, aby nás zachránil. Zachránil nás svojí smrtí. Když byl na tom nejstrašnějším místě, na kříži, tak mohl odejít, ale On tam zůstal. Zůstal tam, protože je Immanuel – Bůh s námi. A tak za nás vybojoval věčné vítězství. On je Immanuel. Bůh s námi.
Ale je tady ještě něco, čeho si musíme všimnout. Immanuel neznamená „Se všemi je Bůh“. Jeho žehnající přítomnost totiž není se všemi. A to neznamená, že je nějak exkluzivistické a jen pro některé. Bůh je s těmi, kdo přijmou pozvání a přijdou k Ježíši. Vánoční příběh a příběh Ježíše Krista je o tom, že mnozí byli pozváni, ale jen někteří přišli. Pastýři zažili zázrak, přišli a klekli před Ježíšem. Mudrci zažili zázrak, přišli a klekli před Ježíšem. I tebe Ježíš pozval. Kde jsi? Zažil jsi zázrak a klečíš před Ním také? Pokud ano, pak i pro tebe platí, že s tebou je Bůh – Immanuel, Zachránce.
