Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, dnes začnu trochu netradičně dvěma citáty Blaise Pascala, známého matematika, fyzika ale i křesťanského myslitele. Určitě si ho ještě ze školy pamatujete. Pascal byl opravdu velmi horlivým a aktivním křesťanem. Ale to už nám ve škole (pokud jste nechodili do církevní školy) asi neřekli.

Dovolte dva jeho citáty, kterými uvedu dnešní kázání. "Existují tři skupiny lidí: ti, kteří Bohu slouží, protože Ho našli. Jiní, kteří Ho hledají, protože Ho ještě nenašli; a konečně ti, kteří celý život živoří, protože Ho nehledají ani Ho nenašli. Ti první jsou rozumní a šťastní, ti poslední jsou blázniví a nešťastní, ti prostřední jsou rozumní a nešťastní.“

Pascal tvrdí, že jediným zdrojem životní spokojenosti je sloužit Bohu, protože jsme Ho našli. Nicméně, člověk se staví tak často k Pánu Bohu zády a myslí si, že se sám o tu svoji prázdnotu dokáže nějak postarat. Pascal říká:

"Je marné, že lék všech svých utrpení hledáte v sobě. Všechny vaše zkušenosti vás vedou jen k poznání, že sami v sobě neobjevíte pravdu a dobro. Filozofové vám tuto pravdu a dobro slíbili a nebyli schopni dodržet svůj slib ... Vaši hlavní chorobou je pýcha, která vás odděluje od Boha, a smyslnost, která vás činí přízemními. Filozofové nedělali nic jiného, než že podporovali jednu či obě tyto choroby. Pokud vám předložili Boha, dělali to proto, aby živili vaši pýchu tím, že vám šíleně tvrdili, že jste jako On a že vaše přirozenost je podobná té Jeho. A ti, kteří tento pohled odmítli, vás vrhli do druhé propasti, když vás nabádali, abyste uvěřili, že vaše přirozenost je podobná přirozenosti polní zvěře a tím vás vedou k tomu, abyste hledali vaše dobro v uspokojování svého chtíče, což je úděl zvířat."

Ani se nechce věřit, že toto je víc než 350 let starý citát. To jen ukazuje, že člověk se nezměnil. Pokud ta prázdnota v srdci není naplněna naším Tvůrcem, pak nás ovládne buď pýcha, nebo naše smyslnost. Buď si myslíme, že Boha nepotřebujeme, protože vše sami zvládneme, nebo si myslíme, že si můžeme dělat, na co zrovna máme chuť. Když to vyženu trochu do extrému, tak první skupina věří tomu, že vědecký pokrok je cesta k trvalému štěstí a tak makají pro blaho lidstva. Druhá skupina si myslí, že štěstí je v tom, když nemusí dělat nic, když vždy májí po ruce něco, co je uvede do nálady, kterou mohou s někým více či méně intimně sdílet.

Ale tento životní styl vede ke zmaru a pouze zakrývá tu vnitřní prázdnotu. Není opravdovým zdrojem naplňujíc spokojenosti. Byli jsme stvořeni pro něco lepšího. A dnešní text biblický text přinášející obraz Ježíše Krista jako Pastýře, nám opět ukazuje, že naše spokojenost je v tom, že tu prázdnotu v srdci naplní ten, kdo nás dokonalé zná … Pán Ježíš Kristus. On je zdrojem naší životní spokojenosti.

Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!" Ježíš jim odpověděl: "Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno."

Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." (Jan 10, 22-33)

Dovolte krátké přiblížení situace. Děj se odehrává v době svátků posvěcení chrámu, jak říká Jan v zimě. Byl to svátek, kdy si Židé připomínali znovuvysvěcení chrámu po tom, co ho znesvětil Antiochos Epifanes. Ten dne 6. prosince 167 př. n. l. nechal do chrámu postavit sochu Dia a na oltáři obětovat prase. O tři roky později byl chrám znovu vysvěcen a svátky, které to připomínají, se jmenují Chanuka, čili svátky světel a slaví se na konci prosince.

V průběhu těchto svátků se tedy Židé ptají Ježíše, zda je skutečně Mesiáš. Proč se Ho to ptají? Protože věří, že Mesiáš naplní prázdnotu lidského srdce. To byla naděje Židů. Oni hledali tu životní spokojenost na dobrém místě. Hledali ji v Mesiáši. Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví.“  (v.25) Ježíš jim tedy odpovídá tím, že svá slova a své činy považuje za dostatečně jasně potvrzující, že je Mesiáš. A o pár veršů později čteme, že se Židé chopili kamenů, a chtěli Jej kamenovat. Proč Ho chtějí kamenovat? Oni Mu to jasně řekli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ (v.33) Nejprve Ho žádají, aby jasně řekl, zda je Mesiáš. A když jim to řekne, obviňují Jej z rouhání. Proč? Protože nevěří, že Mesiášem je Ježíš.

1. Životní spokojenost má ten, kdo věří Ježíši

Mnozí z Židů prostě v Ježíši neviděli Mesiáše, tedy Zachránce. A je to opravdu šokující. Viděli zázraky a mocné činy. Určitě si museli i uvědomovat, že Ježíš odhaluje bídu jejich motivů, ale přesto Ježíše odmítali. Všechno to vrcholí u hrobu Lazara. Oni viděli, že vstal z mrtvých. Lazar byl tři dny mrtvý a oni ho viděli vyjít z hrobu. To nešlo oddiskutovat. Jaký byl závěr? Rozhodli se, že Ho musí zabít, aby v Něj lidé nevěřili. A zabít chtěli i Lazara, aby nebyly důkazy. Jaká tragédie. Oni už nemohli říct, že neví. Oni už dokonce věděli, že Ježíše koná nadpřirozené činy. Jenže oni nechtěli. Proč? Nevěřili Ježíši.

Oni všechno věděli, ale nevěřili. Dovolte, že tedy znovu připomenu, že víra je více než vědění. Augsburské vyznání. Dovolte jeden citát z Augsburského vyznání: „Lidem se také připomíná, že slovo ,víra‘ tu neznamená pouhou znalost toho, co se událo, takovou mají i bezbožní i ďábel, ale znamená víru, která věří nejen v to, že se událost stala, ale také v její účinek: věří v odpuštění hříchů, tj. že skrze Krista máme milost, spravedlnost a odpuštění hříchů. … Tak i Augustin upozorňuje čtenáře na slovo víra a učí, že v Písmech se toto slovo nemá chápat jako znalost, jakou mají i bezbožní, ale jako důvěra, která potěšuje a pozvedá zdeptanou mysl.“

Jak ale mít takovou důvěru. Je nějaký zaručený postup toho, jak k té víře dojít? Určitě byste tuto víru přáli mnohým lidem z Vašeho okolí. A oni stále nic. Už toho tolik vědí, už toho tolik viděli, už toho tolik zažili. A stále nic. A možná tady snad je někdo, kdo tu víru hledá, chce věřit a ono to stále nějak nejde.

Jsou věci, na které jsou zaručené postupy. Například, když si koupíte v obchodě nějakou skříňku, kterou je třeba složit, tak tam máte postup, a pokud jej budete následovat, tak určitě postavíte dobrou skříňku. Pokud dodržíte postup, tak vždy uspějete. Ale s vírou to tak není. Není jednoduchý návod, který vede k víře.

Ano, jsou jisté věci, které pomáhají, ale nezaručují výsledek. Je to podobné, jako když vám někdo poradí, jak hledat houby. Houbaři své rady nepředávají rádi. Chrání si je. Ale kdybyste byli třeba na sestru Gražku Suchou moc hodní, tak by vám možná poradila. Já jsem také jednou poradil jedním příbuzným, kde mají jít hledat houby v lese, kde jsem vyrůstal. Přišli o dvě hodiny později s tím, že nenašli skoro nic. Já jsem tam šel po nich, a přinesl jsem tolik, že jsem to nemohl u nás.

Když vám někdo poradí osvědčené houbařské triky, tak se zvýší vaše šance, ale výsledek i tak není garantován. A tak když se budeme vystavovat Božímu slovu, když se budete modlit, když budete chodit do shromáždění, tak se zvýší vaše šance, ale výsledek stejně není zaručený.

Jak to tedy je? Co má udělat člověk, aby uvěřil? Reformátoři říkali, že člověk nemůže udělat vůbec nic. Pán Bůh musí něco udělat. A v dnešním textu nám k tomu Ježíš také něco říká.

2. Věří ten, kdo je Jeho

Poslechněte si znovu, co řekl Ježíš farizeům: „Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.“ (v.26) Tedy, věří ten, kdo je Jeho, Kristův. Ten, kdo patří Pastýři, ten věří. Víra tedy není nějaké naše rozhodnutí nebo výsledek naší snahy. Víra přichází jako dar tehdy, když nás Pán Bůh přijme za své.

Proč je to velmi důležité? Je to důležité, aby to ty, kdo věří, chránilo před pýchou. Pokud totiž věřím, tak to není vůbec má zásluha, ale je to proto, že Ježíš Kristus, ten Dobrý Pastýř mne přijal do svého ovčince. Dal mi možnost činit pokání. Dal mi víru, abych uvěřil, že mi díky své smrti odpouští každý hřích. Pokud si člověk myslí, že on sám uvěřil, on sám si to s Pánem Bohem urovnal, tak se pyšně staví do pozice Pána Boha.

Na druhou stranu by to u lidí, kteří hledají cestu k Pánu Bohu, mohlo vést k zoufalství. Pocit neschopnosti něco udělat může ubíjet. Ale člověk musí přijít do místa, kdy si uvědomí, že to sám nedokáže. Musí dojít do místa, kdy řekne: Pane, nedokážu věřit, nedokáže Tě následovat, nedokážu žít dobrý život, prosím odpusť mi to a dej mi víru. Věřím, že Pán Bůh na tyto modlitby pokání odpovídá.

Když se Nikodém ptal Ježíše, co je třeba udělat, Ježíš mu řekl, že se musí narodit znovu. To je potřeba každého člověka. Ale nikdo se nedokáže narodit sám. Dítě se na porodu nikdy aktivně nepodílí. Pán Bůh musí způsobit to nové narození. Věřím, že to může udělat už i při křtu nemluvněte. Ale v tom případě člověk musí potom dojít do bodu, kdy se jeho nevědomá víra stane vědomou. Kdy vírou přijme, že je Božím dítětem, že je součásti stáda toho Dobrého Pastýře a že Jej chce následovat.

Dovolte, že zakončím tím krásným zaslíbením, které platí pro ty, kdo patří Dobrému Pastýři: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (v.27-28) Ježíš tady popisuje životní realitu těch, kdo jsou Jeho. Je to realita životní spokojenosti. Ti, kdo jsou Jeho, slyší Jeho hlas. Ti znamená, že je oslovují Boží pravdy. Když čtou Bibli, tak si říkají: To je úplně o mně. To je pro mně. Toto po mně Pán Bůh chce. Oni totiž slyší, že skrze Bibli Pán Bůh mluví přímo k nim. To je vzácný dar. Někteří čtou a nic neslyší. Nic jim to neříká. Sedí na bohoslužbách a nic je neoslovuje, naopak je to uráží. Ale když se stanou součásti toho Božího stáda, tak najednou slyší. A když vím, že někdo vede můj život, že mne dokonalé zná, že ke mně mluví, tak to přináší obrovskou jistou a pokoj, přináší to životní spokojenost.

Ježíš ale říká, že tito lidé nejen slyší Jeho hlas, ale jdou za Ním. Tito lidé našli někoho, kdo je následováníhodný. Našli někoho, kdo jim určuje životní směr. Našli někoho, kdo jim prošlapává cestu. Našli cestu, která je naplňuje spokojeností, nemají strach z toho, kam jdou a co je tam potká, protože Dobrý Pastýř je přímo před nimi.

A potom je tady to poslední zaslíbení: „Já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (v.28) Ti, kdo jsou Jeho zažívají spokojenost, protože vědí, že mají věčný život. A ten věčný život je jistý, protože nás z Ježíšovy ruky nikdo nevyrve. Nejsme to my, kdo se musíme udržet v Boží náruči. Jehně se nemusí křečovitě držet v náručí pastýře, aby je nesežral vlk. Pastýř drží jehně. A Ježíš nás drží dokonale. Ten, kdo patří Ježíši, se nemusí bát. Ten, kdo patří Ježíši, žije spokojený život.

Milí přátelé, věříte Ježíši jako vašemu Mesiáši, Zachránci? On chce být i vašim Dobrým Pastýřem. Poproste Ho, aby vás přijal.

A pokud už je vašim Dobrým pastýřem, tak Mu děkujme, že si nás povolal do svého stáda. Děkujte Mu, že k vám mluví. Děkujte Mu, že jde před námi. Děkujte Mu, že nás pevně drží. Děkujte Mu, že je zdrojem naší životní spokojenosti.