Michal Klus - Je psáno...

Máme rok povolání do služby. V této sérii kázání mluvíme především o tom, co nám může bránit, abychom přijali Boží povolání do služby. Minule jsme vyvraceli námitku, že by někdo mohl říct, že se ho služba Pánu v církvi netýká. Připomenuli jsme si, že každý křesťan je povolán, aby Pánu sloužil. Pokud věříte Ježíši a nejste tady dnes jen hosty, tak vás Pán Bůh volá ke službě v tomto sboru. Ale ne všichni ten Boží hlas slyší a poslechnou.

A s tím souvisí další velký problém, kterého se dnes dotkneme. Někdy víme, že nás Pán Bůh volá, ale my to z nejrůznějších důvodů nechceme slyšet a poslechnout. Napadne vás nějaký biblický příklad člověka, který nechtěl poslechnout Pána Boha? Možná nejznámější je příběh Jonáše. Zkusíme si ho tedy dnes znovu připomenout.

V naší zemi platí od roku 2004 zákon č.585/2004 Sb nazvaný Zákon o branné povinnosti a jejím zajišťování, zkráceně branný zákon. Ten mimo jiné specifikuje, že v případě válečného či živelného ohrožení země, může být vydán povolávací rozkaz. Každý branec může být povolán k zajištění bezpečnosti země. A ve chvíli, kdy branec dostane dopis nebo uslyší výzvu, nemůže říct, že se jej to netýká.

Pán Bůh také povolává. Žádný křesťan nemůže říct, že se ho to netýká. Každý, kdo se stal křesťanem, následovníkem Pána Ježíše, je Pánem povoláván ke službě. Na Nový rok jsme si v kázání připomenuli, že žeň je veliká, dělníků málo a že máme prosit, aby Pán vypudil dělníky, povolal dělníky. V nejbližších týdnech budeme mluvit o mylných představách či překážkách, které mohou působit, že neslyšíme nebo neposlechneme Boží povolání. Budeme se dívat do Božího slova a snažit se ho věrně interpretovat.

Dnes si přečteme biblický text, který nám odhalí, že Boží povolání se týká každého člověka.

Jednou z povinností pastora je každý rok uzavřít kartotéky a zaznamenat, kolik bylo křtů, svateb, pohřbů, kolik členů přibylo a kolik ubylo. A při té příležitosti se někdy ptám: Pane, kolik s těch pokřtěných Tě opravdu bude následovat a bude žít vírou. Kolik z těch manželů prožije krásné manželství v důvěře v Tebe? Kolik lidí, které jsme pohřbívali, šlo k Tobě a kolik do věčného zahynutí? A často mne to děsí. A tak zvláště na rozhraní roku si říkám, že jsme mohli ještě více času věnovat rodinám, které přicházejí kvůli křtu, ještě více pomáhat v přípravě na manželství, ještě více navštěvovat staré a umírající. A byly by i další oblasti. Ale den má jen 24 hodin. Rok obvykle jen 365 dnů. Člověk má jen tolik síly, kolik má. Jediným východiskem je, že v našem sboru poroste počet služebníků.

Co je třeba, abychom prožili dokonalé Vánoce? Mnozí by asi mluvili o vztazích a rodině. Dokonalé Vánoce jsou ty, kdy máme vedle sebe všechny naše blízké, a nikdo nám nechybí. Dále bychom možná řekli, že k dokonalým Vánocům patří to, že máme podmínky na to, abychom dělali to, co o Vánocích rádi děláme. Tedy, abychom měli čas, zdraví a peníze dělat všechny ty oblíbené věci. Další by jistě zmínili to, že můžeme někoho obdarovat a zároveň být obdarování. Další by mluvili o atmosféře Vánoc nebo třeba o odpočinku.

Jenže tahle dokonalost může být tak lehce narušena. Možná i vám letos u Vánočního stolu někdo chyběl. Mně chyběla maminka. Možná jste byli nemocní a nemohli jste si užít všechny své oblíbené tradice. Možná to s dárky moc nedopadlo. Možná letos místo odpočinku musíte pracovat. Přišli jste o dokonalé Vánoce?

Jitřní bohoslužba má speciální atmosféru. Vstáváme brzo a ještě za tmy vstupujeme do kostela, který září světlem. Když mluvím s některými pamětníky, tak mnozí mi říkají, že jim z dětství v paměti hluboce uvízly právě vzpomínky na návštěvu jitřních bohoslužeb.

Světlo v temnotě je vlastně jeden z obrazů Vánoc. Symbolizovala to i ta záře při příchodů andělu na betlémské pláně, Ježíš přišel do temnoty tohoto světa jako světlo.

O tom mluví i verš, který jsem vybral na dnešní kázání z Janova evangelia.

Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12)

Člen rodiny závislý na drogách, hroutící se manželství, vnuci nemající zájem o Pána Boha, těžká zdravotní diagnóza, opakovaný zápas se zlozvykem, neschopnost spolupracovníkům svědčit o Pánu Ježíši – to je krátký výčet břemen, které leží na ramenech nás, kdo jsme tady. A bylo by jich více. Schválně, jaké břemeno, které vás tíží, byste zmínili vy?

My jsme dneškem vstoupili do adventu. A v letošním adventu budeme mluvit o světle. A to první světlo, o kterém chceme mluvit, je světlo naděje. My všichni totiž potřebujeme, aby do těch našich strastí zasvítilo světlo naděje. Každý tu naději můžeme mít. Ona je darem od Pána Boha. Dnes si chceme tedy odpovědět na otázku, z čeho pramení naše adventní naděje. A ta odpověď by mohla zaznívat různě, ale dnes ji opřeme o známá slova proroka Izajáše.

V historii lidstva byly situace, kdy si lidé mysleli, že teď už to půjde dobře a že vybudují ráj na zemi. Třeba když přišla průmyslová revoluce. Všichni byli nadšeni a očekávali, že teď bude dobře. Ale potom přišlo vystřízlivění, protože industrializace vedla k tomu, že se ještě rapidněji zvětšovaly rozdíly mezi chudými a bohatými.

Pak přišlo období, které se někdy označuje jako krásná doba. Více se dbalo na lidská práva, byly velké pokroky v medicíně, kvetla kultura. A už to vypadalo, že je nakročeno k lepším zítřkům. A do toho přišly světové války.

Po pádu komunismu jsme čekali, že už bude dobře a přišla hrozná válka v Jugoslávii. Teď se zdálo, že vše funguje dobře a zase válka na Ukrajině.

Člověk nedokáže vybudovat ráj na zemi.

Dnes si bohoslužbou připomínáme památku zesnulých. Budeme hovořit o smrti. Mnozí lidé mají ze smrti nezdravý strach. Cizím slovem se tomu říká thanatofobie. Podle odborníků se strach ze smrti projevuje především tím, že se lidé bojí mluvit o smrti, mají zvýšené úzkosti a stresy, často trpí neustálou starostí o bezpečí své či svých blízkých, bojují s hypochondrií, tedy s tím, že se nadměrně sledují, zda nemají projev nějaké nemoci. A asi bychom našli další příznaky. 

Jak žít život, aby nás přemýšlení o smrti neparalyzovalo? I o tom chceme dnes přemýšlet. A pravdu o životě a smrti budeme hledat v knize Kazatel.

Byl chladný večer a jednomu židovskému zlatníkovi přišla velice neobvyklá návštěva, sám Mojžíš. Potřebuje snad Mojžíš nějaký šperk? Nebo snad onoho zlatníka přišel kontrolovat, zda nedělá tajně nějaké modly? Po tom, co Mojžíš předal pozdravení pokoje a optal se na zdraví členů rodiny, zeptal se zlatníka, zda si s ním může o samotě promluvit. Odebrali se do vedlejší části stanu, a zatímco popíjeli nápoj z medu a kvašeného ovčího mléka, Mojžíš se rozvyprávěl.

Vyprávěl o vidění Hospodinově, o tom, jak obdržel popis schrány smlouvy, kterou má vyrobit. Řekl taky, že Hospodin zaslíbil řemeslníkům zručnost a pomoc při tvoření. A za tímto zlatníkem přišel proto, aby zhotovil jednu z nejnáročnějších části schrány a stánku vůbec, zlatou slitovnici, zlatý poklop.

Ten by měl být z ryzího zlata o rozměrech 120 x 75 cm a na něm by měli být dva zlatí cherubové, andělé. O cherubech samozřejmě tento zlatník už slyšel, ale nikdy je neviděl a  ani neznal nikoho, kdo by je už viděl. Mojžíš mu popsal, že mají svými křídly zakrývat archu. Ale tou nejvíce šokující zprávou bylo, že prý z prostoru mezi těmi křídly bude mluvit sám svatý Bůh. A také, že tento příklop se bude jednou ročně kropit krví kozlů a beranů, aby Pán Bůh lidem odpustil jejich hřích.

Možná nějak tak probíhal rozhovor Mojžíše se zlatníkem. Možná to bylo jinak. Dovolte, že teď zlatníka i Mojžíše opustíme a přečteme si text na dnešní neděli reformace. 

Církev je tvořená lidmi. Lidé selhávají. Je smutné, když si jako křesťané své zle jednání neuvědomujeme a nečiníme z něj pokání. Ještě větší katastrofou je, když celé společenství, sbor či církev selhávají a nevidí to.

Velmi viditelné to bylo v době nástupu fašismu. Žel, i mnohé církve se zastávaly fašistické ideologie. Byli ti, kdo hlásali árijského Ježíše, vylučovali z církve osoby židovského původu a dopouštěli se dalších tragických činů.

Je smutné, že i na našem území byly v kostelích slyšet mnohé nacionalistické útoky, které ponižovaly jednou tu, jindy druhou národnostní skupinu obyvatel. Ano, je lehké selhat. Je lehké se na nějaké lidi dívat přes prsty.

Věděli to už první křesťané. Vzpomenete si na první zaznamenaný rozpor v církvi? Také měl známky nacionalismu. Docházelo ke stížnostem, že křesťanské vdovy, které byly z řecké kultury, nedostávají stejnou podporu jako ty z hebrejské. Výsledkem bylo ustanovení diákonů, kteří se měli starat o potřebné.