Michal Klus - Je psáno...

V historii lidstva byly situace, kdy si lidé mysleli, že teď už to půjde dobře a že vybudují ráj na zemi. Třeba když přišla průmyslová revoluce. Všichni byli nadšeni a očekávali, že teď bude dobře. Ale potom přišlo vystřízlivění, protože industrializace vedla k tomu, že se ještě rapidněji zvětšovaly rozdíly mezi chudými a bohatými.

Pak přišlo období, které se někdy označuje jako krásná doba. Více se dbalo na lidská práva, byly velké pokroky v medicíně, kvetla kultura. A už to vypadalo, že je nakročeno k lepším zítřkům. A do toho přišly světové války.

Po pádu komunismu jsme čekali, že už bude dobře a přišla hrozná válka v Jugoslávii. Teď se zdálo, že vše funguje dobře a zase válka na Ukrajině.

Člověk nedokáže vybudovat ráj na zemi.

Dnes si bohoslužbou připomínáme památku zesnulých. Budeme hovořit o smrti. Mnozí lidé mají ze smrti nezdravý strach. Cizím slovem se tomu říká thanatofobie. Podle odborníků se strach ze smrti projevuje především tím, že se lidé bojí mluvit o smrti, mají zvýšené úzkosti a stresy, často trpí neustálou starostí o bezpečí své či svých blízkých, bojují s hypochondrií, tedy s tím, že se nadměrně sledují, zda nemají projev nějaké nemoci. A asi bychom našli další příznaky. 

Jak žít život, aby nás přemýšlení o smrti neparalyzovalo? I o tom chceme dnes přemýšlet. A pravdu o životě a smrti budeme hledat v knize Kazatel.

Byl chladný večer a jednomu židovskému zlatníkovi přišla velice neobvyklá návštěva, sám Mojžíš. Potřebuje snad Mojžíš nějaký šperk? Nebo snad onoho zlatníka přišel kontrolovat, zda nedělá tajně nějaké modly? Po tom, co Mojžíš předal pozdravení pokoje a optal se na zdraví členů rodiny, zeptal se zlatníka, zda si s ním může o samotě promluvit. Odebrali se do vedlejší části stanu, a zatímco popíjeli nápoj z medu a kvašeného ovčího mléka, Mojžíš se rozvyprávěl.

Vyprávěl o vidění Hospodinově, o tom, jak obdržel popis schrány smlouvy, kterou má vyrobit. Řekl taky, že Hospodin zaslíbil řemeslníkům zručnost a pomoc při tvoření. A za tímto zlatníkem přišel proto, aby zhotovil jednu z nejnáročnějších části schrány a stánku vůbec, zlatou slitovnici, zlatý poklop.

Ten by měl být z ryzího zlata o rozměrech 120 x 75 cm a na něm by měli být dva zlatí cherubové, andělé. O cherubech samozřejmě tento zlatník už slyšel, ale nikdy je neviděl a  ani neznal nikoho, kdo by je už viděl. Mojžíš mu popsal, že mají svými křídly zakrývat archu. Ale tou nejvíce šokující zprávou bylo, že prý z prostoru mezi těmi křídly bude mluvit sám svatý Bůh. A také, že tento příklop se bude jednou ročně kropit krví kozlů a beranů, aby Pán Bůh lidem odpustil jejich hřích.

Možná nějak tak probíhal rozhovor Mojžíše se zlatníkem. Možná to bylo jinak. Dovolte, že teď zlatníka i Mojžíše opustíme a přečteme si text na dnešní neděli reformace. 

Církev je tvořená lidmi. Lidé selhávají. Je smutné, když si jako křesťané své zle jednání neuvědomujeme a nečiníme z něj pokání. Ještě větší katastrofou je, když celé společenství, sbor či církev selhávají a nevidí to.

Velmi viditelné to bylo v době nástupu fašismu. Žel, i mnohé církve se zastávaly fašistické ideologie. Byli ti, kdo hlásali árijského Ježíše, vylučovali z církve osoby židovského původu a dopouštěli se dalších tragických činů.

Je smutné, že i na našem území byly v kostelích slyšet mnohé nacionalistické útoky, které ponižovaly jednou tu, jindy druhou národnostní skupinu obyvatel. Ano, je lehké selhat. Je lehké se na nějaké lidi dívat přes prsty.

Věděli to už první křesťané. Vzpomenete si na první zaznamenaný rozpor v církvi? Také měl známky nacionalismu. Docházelo ke stížnostem, že křesťanské vdovy, které byly z řecké kultury, nedostávají stejnou podporu jako ty z hebrejské. Výsledkem bylo ustanovení diákonů, kteří se měli starat o potřebné.

Bratři a sestry, dnes zakončujeme naši prázdninovou sérii. Dívali jsme se na situace, které prožíval Ježíš a které často zažíváme i my, a snažili jsme se od Ježíše učit. Minule jsme hovořili o hněvu. Dnes nás čeká poslední téma a já se přiznám, že jsem ho změnil. Je tedy jiné, než jaké bylo na plakátu. Budeme mluvit o únavě ze služby. Evangelia nám Ježíše popisují jako toho, kdo také prožíval únavu. S unaveným Ježíšem se setkáváme u studny v Samaří. Jan zapsal: „Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu.“ (Jan 14, 7-8) Marek opakovaně ukazuje, že Ježíš pracoval tak intenzivně, že někdy nebyl čas si odpočinout nebo se najíst. Marek zapsal: „Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst.“ (Mark 3, 20) Na jiném místě čteme: „Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.“ (Marek 6, 30-32)

Je vždycky blízko. V každé situaci je připraveno něco nám nabídnout. Jeho nabídka zní často lákavě. Říká, že mu jde pouze o to, abychom se měli hezky. Když se jím dáme přesvědčit, často toho litujeme. O kom že je řeč? O pokušení.

Pokračujeme v naší sérii a hovoříme o tom, že mnohé z toho, co prožíváme, prožíval i Ježíš. A dnes si připomeneme, že i Ježíš byl pokoušen. A protože byl pokoušen, rozumí naší situaci a je s námi, když pokušení čelíme my. Přečtěme si známý text z Matoušova evangelia.

Dnes otevíráme další téma. Budeme mluvit o čekání a o tom, že se nám někdy zdá, že to Pánu Bohu nějak dlouho trvá.

Myslím, že to zažili mnozí z vás. Třeba se modlíte o návrat ke zdraví po úrazu a ono to tak hrozně trvá. Nebo se modlíte o to, aby se váš marnotratný syn či dcera vzpamatovali a dali svůj život do pořádku a pořád nic. Nebo se modlíte za vyřešení konfliktu na pracovišti a je tam pořád dusno. A možná si tak někde v sobě říkáme – Pane Bože, nemohl bys trochu zrychlit? Čekání je totiž nesmírná dřina. A my chceme věci rychle.

Milí přátelé, představte si lékaře, který by vám dělal vyšetření a přitom by zjistil, že vám téměř nefungují třeba ledviny. Ale protože je velmi empatický, tak se ten lékař vžil do vaší situace a uvědomil si, jak by vás trápilo, kdyby vám to řekl. Starali byste se, nespali byste, možná byste z toho upadli do deprese. A tak se ten lékař rozhodne, že vám nic o vaší nemoci neřekne. Když je po vyšetření, tak vám oznámí, že vám nic není a ať si užíváte života. A že máte bolesti? Každého přece občas něco bolí!

Co byste si o takovém lékaři mysleli? A co by o něm třeba řekl soudce, kdybyste zemřeli a zjistilo se, že vám lékař zatajil vaši nemoc? Soudce by ho asi označil za spoluzodpovědného za vaši smrt. On věděl o vašich problémech a nevaroval vás.

Znáte pohádku o zlaté rybce? V různých zemích máme odlišné verze této pohádky. Snad první zapsaná verze pochází od Puškina, který čerpal z ruských lidových motivů. V jeho verzi chudý rybář chytí zlatou rybku a ta ho prosí o svobodu výměnou za splněné přání. Rybář ji propustí bez toho, aby cokoli chtěl. Když se vrátí domů a vypráví to manželce, tak ta mu vynadá a pošle ho, aby si přál novou valchu na praní prádla. Když se vrátí, najde doma novou valchu a stále nespokojenou manželku, která ho pošle pro nový dům. Po tom, co dostane nový dům, jej posílá stále znova a znova. Když už je carevnou a žije v paláci plném služebnictva, je stále nespokojená a posílá svého muže, aby rybku požádal, aby se ona stala vládkyní všech moří a oceánů a aby zlatá rybka poslouchala jen ji. Přijde velká bouře, a když skončí, vše se vrátí do stavu před setkání s rybkou. Žena má zase rozbitou valchu, žije v chatrči a rybka už se nikdy neukáže.

Máme třetí povelikonoční neděli. Ta první neděli po velikonocích nám připomíná, že díky Ježíšově vzkříšení můžeme my věřit. Mohli jsme se duchovně narodit. Ta druhá neděle byla neděle dobrého Pastýře a připomíná nám, že pokud máme dobrého Pastýře, tak máme někoho, kdo nás nese v náručí. Dnes máme třetí neděli. Ta se jmenuje Jubilate – slavte, oslavujte. Nicméně ten Biblický text hovoří o utrpení. Kdo z nás by řekl, že náš život je jedna velká oslava? Asi málokdo. Ještě to tak není. Ještě žijeme ve světě, kde je bolest naším blízkým partnerem.

Nicméně v dnešním textu nám apoštol Pavel znovu ukáže, že nás to nemusí ubíjet, ale že i v procházené bolesti můžeme vidět slávu, která přichází.

Přečtěme si text, ve kterém najdeme mnoho kontrastů či opaků. Všimněte si jich, když je budeme číst.