Michal Klus - Je psáno...

Na tomto světě je spousta tvrzení, kterým jedni věří a druzí ne. Jedni věří tomu, že díky člověku se Země velmi rychle ohřívá, jiní tomu nevěří. Jedni věří tomu, že za komunismu bylo lépe, druzí tomu nevěří. Jedni věří, že nejlépe vypadáte, když máte v nose náušnici, druzí tomu nevěří. Náš dnešní text také mluví o lidech, kteří věří nebo nevěří. Podívejme se na něj společně.

Jak máme hledat Boží vůli? Otázka, kterou si mnohdy klademe. Podívejme se, jakou odpověď nacházíme v Žalmu 25.

Máme za sebou sérii, kdy jsme se od začátku roku bavili o Božím povolání do služby a především jsme odstraňovali překážky, které nám někdy brání, abychom se do služby zapojili. Jsem Pánu velice vděčný, že několik účastníků bohoslužeb na tato kázání také reagovalo tím, že řekli, že se chtějí zapojit do služby, a často už i viděli, kde je Pán Bůh směřuje. To je pro mne velice povzbudivé.

Většinou jsme tady mluvili o povolání do služby ve sboru, ale zmínili jsme i jiné povolání. My, kdo jsme byli na setkání Ráno s Biblí, jsme byli hluboce dotčeni svědectvím Aničky Malé. Té se hned po narození rodiče více méně zřekli. Prožila většinu života bez rodičů. Nakonec však přijala povolání, aby maminku hledala a opravdu ji našla. Byla v jednom sociálním zařízení a byla to už, snad to tak mohu říct, dementní stařenka. Anička si ji vzala domů a spolu s manželem se o ní 7 let starali. I tohle je povolání. Ještě jednou za to svědectví děkuji. K čemu volá Pán Bůh tebe? Jsem si jist, že On každého volá!

      Milí přátelé, představte si, že byste viděli inzerát na nabídku práce, kde by inzerent psal o tom, že v pracovním kolektivu nejsou příliš dobré vztahy, že konkurence neváhá používat násilí, že musíte být připravení snášet mnoho kritiky, že výplata chodí nepravidelně a že v práci budete vlastně skoro pořád. Měli byste zájem o takovou nabídku práce? Já určitě ne.

Asi bychom si také řekli, že nechápeme, co si inzerent myslel. Měl přece psát hlavně o těch pozitivních stránkách zaměstnání. Tak se to přece dělá! Musí se pořádně vychválit to pozitivní a taktně pomlčet o tom negativním.  

Proč to říkám? Protože Pán Bůh, který nás povolává do služby, také velmi otevřeně hovoří i o úskalích služby. Když čteme o tom, co prožívali různí Boží služebníci, tak to zdaleka nejsou jen příběhy bezproblémové služby a stálých úspěchů.

Máme rok povolání do služby. V této sérii kázání mluvíme především o tom, co nám může bránit, abychom přijali Boží povolání do služby. Minule jsme vyvraceli námitku, že by někdo mohl říct, že se ho služba Pánu v církvi netýká. Připomenuli jsme si, že každý křesťan je povolán, aby Pánu sloužil. Pokud věříte Ježíši a nejste tady dnes jen hosty, tak vás Pán Bůh volá ke službě v tomto sboru. Ale ne všichni ten Boží hlas slyší a poslechnou.

A s tím souvisí další velký problém, kterého se dnes dotkneme. Někdy víme, že nás Pán Bůh volá, ale my to z nejrůznějších důvodů nechceme slyšet a poslechnout. Napadne vás nějaký biblický příklad člověka, který nechtěl poslechnout Pána Boha? Možná nejznámější je příběh Jonáše. Zkusíme si ho tedy dnes znovu připomenout.

V naší zemi platí od roku 2004 zákon č.585/2004 Sb nazvaný Zákon o branné povinnosti a jejím zajišťování, zkráceně branný zákon. Ten mimo jiné specifikuje, že v případě válečného či živelného ohrožení země, může být vydán povolávací rozkaz. Každý branec může být povolán k zajištění bezpečnosti země. A ve chvíli, kdy branec dostane dopis nebo uslyší výzvu, nemůže říct, že se jej to netýká.

Pán Bůh také povolává. Žádný křesťan nemůže říct, že se ho to netýká. Každý, kdo se stal křesťanem, následovníkem Pána Ježíše, je Pánem povoláván ke službě. Na Nový rok jsme si v kázání připomenuli, že žeň je veliká, dělníků málo a že máme prosit, aby Pán vypudil dělníky, povolal dělníky. V nejbližších týdnech budeme mluvit o mylných představách či překážkách, které mohou působit, že neslyšíme nebo neposlechneme Boží povolání. Budeme se dívat do Božího slova a snažit se ho věrně interpretovat.

Dnes si přečteme biblický text, který nám odhalí, že Boží povolání se týká každého člověka.

Jednou z povinností pastora je každý rok uzavřít kartotéky a zaznamenat, kolik bylo křtů, svateb, pohřbů, kolik členů přibylo a kolik ubylo. A při té příležitosti se někdy ptám: Pane, kolik s těch pokřtěných Tě opravdu bude následovat a bude žít vírou. Kolik z těch manželů prožije krásné manželství v důvěře v Tebe? Kolik lidí, které jsme pohřbívali, šlo k Tobě a kolik do věčného zahynutí? A často mne to děsí. A tak zvláště na rozhraní roku si říkám, že jsme mohli ještě více času věnovat rodinám, které přicházejí kvůli křtu, ještě více pomáhat v přípravě na manželství, ještě více navštěvovat staré a umírající. A byly by i další oblasti. Ale den má jen 24 hodin. Rok obvykle jen 365 dnů. Člověk má jen tolik síly, kolik má. Jediným východiskem je, že v našem sboru poroste počet služebníků.

Co je třeba, abychom prožili dokonalé Vánoce? Mnozí by asi mluvili o vztazích a rodině. Dokonalé Vánoce jsou ty, kdy máme vedle sebe všechny naše blízké, a nikdo nám nechybí. Dále bychom možná řekli, že k dokonalým Vánocům patří to, že máme podmínky na to, abychom dělali to, co o Vánocích rádi děláme. Tedy, abychom měli čas, zdraví a peníze dělat všechny ty oblíbené věci. Další by jistě zmínili to, že můžeme někoho obdarovat a zároveň být obdarování. Další by mluvili o atmosféře Vánoc nebo třeba o odpočinku.

Jenže tahle dokonalost může být tak lehce narušena. Možná i vám letos u Vánočního stolu někdo chyběl. Mně chyběla maminka. Možná jste byli nemocní a nemohli jste si užít všechny své oblíbené tradice. Možná to s dárky moc nedopadlo. Možná letos místo odpočinku musíte pracovat. Přišli jste o dokonalé Vánoce?

Jitřní bohoslužba má speciální atmosféru. Vstáváme brzo a ještě za tmy vstupujeme do kostela, který září světlem. Když mluvím s některými pamětníky, tak mnozí mi říkají, že jim z dětství v paměti hluboce uvízly právě vzpomínky na návštěvu jitřních bohoslužeb.

Světlo v temnotě je vlastně jeden z obrazů Vánoc. Symbolizovala to i ta záře při příchodů andělu na betlémské pláně, Ježíš přišel do temnoty tohoto světa jako světlo.

O tom mluví i verš, který jsem vybral na dnešní kázání z Janova evangelia.

Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12)

Člen rodiny závislý na drogách, hroutící se manželství, vnuci nemající zájem o Pána Boha, těžká zdravotní diagnóza, opakovaný zápas se zlozvykem, neschopnost spolupracovníkům svědčit o Pánu Ježíši – to je krátký výčet břemen, které leží na ramenech nás, kdo jsme tady. A bylo by jich více. Schválně, jaké břemeno, které vás tíží, byste zmínili vy?

My jsme dneškem vstoupili do adventu. A v letošním adventu budeme mluvit o světle. A to první světlo, o kterém chceme mluvit, je světlo naděje. My všichni totiž potřebujeme, aby do těch našich strastí zasvítilo světlo naděje. Každý tu naději můžeme mít. Ona je darem od Pána Boha. Dnes si chceme tedy odpovědět na otázku, z čeho pramení naše adventní naděje. A ta odpověď by mohla zaznívat různě, ale dnes ji opřeme o známá slova proroka Izajáše.